Jako z ledu

❄️ 19. ❄️

Kapitola devatenáctá:
JMELÍ

Pondělí 19. prosince

Brynn

„Být jiný znamená být nebezpečný." To je věta, která společně se silnou bolestí hlavy zapříčiní moje probuzení. Vmžiku se posadím a sklopím hlavu mezi kolena. Cítím se, jako kdyby mi do hlavy bušily tisíce kladiv. Zároveň mi na mysli začnou vyvstávat podivné obrazy vzpomínek vypadajících, jako by byly moje, ale jsem si jistá, že ještě včera v mojí hlavě nebyly. Nedokážu pochopit, co to má znamenat. Mám chuť si vytrhat všechny vlasy a začít křičet, obojí se mi však naštěstí zatím daří potlačovat.

Nakonec se na posteli stočím do klubíčka a pevně sevřu víčka svých očí. Setrvám tak několik minut a bolest nakonec začne pomalu ustupovat. Začnu si připadat méně zmatená, zato hodně vysílená. Jsem si jistá, že bych už měla z postele vylézt, ale po tomhle bych se nejradši zabalila do peřiny jako housenka a zůstala tak ještě dvě hodiny.

Najednou mi všechno začne dávat smysl. Na všechno si vzpomenu.

Elliot mě zasáhl svojí mocí, a proto musel odejít. Aby mi už nikdy nemohl takhle ublížit.

* * *

Elliot

Odpoledne Anchorage z úst místního reportéra Alana Barlowa zasáhne nemilá zpráva. Na Aljašku si brousí zuby sněhová bouře a měla by zasáhnout dvacátého třetího prosince, den před štědrým večerem. Vypadá to, že letošní Vánoce budou všechno, jen ne tradiční.

Upozorním na bouři rodiče, ale nevypadá, že by je to příliš zajímalo, a tak televizi vypnu. Od doby, co pracují převážně z domova, je okolní svět jako by přestal zajímat. Nikdy nechodí ven s kamarády, občas si vyjdou jen sami dva, ale většinou jsou pryč jen, když jedou do města, aby nakoupili potraviny. Jako kdyby mě měli potřebu neustále hlídat.

Brynn řekla, že to, že mě moji rodiče v podstatě odstřihli od světa, je od nich kruté. To ještě nevěděla o tom, proč to udělali, ale co kdyby měla alespoň z poloviny pravdu? Nechci takhle o svých rodičích přemýšlet. I když jsem to neviděl, pořád se snažili najít způsoby, jak mi ulehčit můj ne zrovna lehký život. A ty nemrznoucí rukavice jsou toho důkazem.

Možná mě opravdu hlídají. Aby se ujistili, že nikomu neublížím. Jako by ve skutečnosti nechránili mě před světem, ale svět přede mnou.

Táta se odebere zpátky do své pracovny a máma po tom, co dá nádobí z oběda do myčky, taky. A tak se s rozporuplnými myšlenkami sbalím a vydám se ven. Neměl bych se nikde potulovat. Mohl bych svoji vycházku alespoň využít k návštěvě Brynniny mámy, ale na to se ještě necítím být dostatečně připravený. Navíc nejdřív potřebuji mluvit s Brynn samotnou, abych věděl, jestli má moje snaha vůbec nějakou cenu. Jestli si vůbec přeje, abych se snažil. Jenže ta mi opět nebere mobil.

Vypadá to, že někdo tam nahoře vyslyšel moje přání, poněvadž stačím ujít sotva pár metrů a Brynn se přede mnou jako blesk z čistého nebe objeví. Když jsem vyšel ven, byl jsem natolik ztracen ve svých myšlenkách, že jsem si vůbec nevšiml, že se blíží k našemu domu.

Zastaví se a nechá mezi námi dvoumetrovou vzdálenost. „Po všem tom utrpení jsme se nakonec dali dohromady. A byla jsem opravdu šťastná, ale pořád mi vrtalo hlavou, proč to vyšlo. Proč zrovna teď? Proč jsi změnil názor? Ale už se tím naštěstí nemusím zabývat." Udělá pár maličkých kroků vpřed a vzdálenost mezi námi zmenší na metr. To pořád není dost, pomyslím si. Pořád nevím, co se tu děje. „Vzpomněla jsem si," vysloví s úsměvem, načež se mé srdce rozbuší jako po doběhnutí maratonu. Zasměji se a domnívám se, že ta rána ze spadnutí tíživého kamene v mé hrudi musela být slyšet až v pracovnách mých rodičů.