Jako z ledu

❄️ 14. ❄️

Kapitola čtrnáctá:
KONEC VŠEM LŽÍM

Čtvrtek 15. prosince

Brynn

„Ne že bych chtěl vyzvídat," načne ve čtvrtek ráno Nolan a já už se děsím toho, co bude následovat. „Ale kdo vás s Calebem poslední dva dny vozí do školy?" zeptá se a mně se vytvoří knedlík v krku.

„Ty nás špehuješ?" zeptám se a doufám, že ho to odradí od dalšího vyptávání se.

„Ne. Jen jsem si toho všiml. Jako asi každý, kdo chodí do téhle školy. Nejspíš je to náhoda, ale Wellsovi měli stejné auto..."

„Je to náhoda," odseknu. „S někým se vídám," řeknu.

„S někým se vídáš?" vyhrkne zaskočeně. Založím ruce na prsou a otočím se k němu čelem. „Tak to hodně věcí mění," řekne docela naštvaným tónem. Pokrčím nad tím obočí, protože nechápu, co má za problém.

„Jaké věci?" zeptám se.

„Kašli na to, Brynn. Byl jsem pro tebe dobrý, jen když sis potřebovala půjčit skútr. Chápu."

„Co to povídáš? To není pravda! Mám tě ráda, Nolane, a není to proto, že máš skútr. Jak si vůbec něco takového můžeš myslet? Copak mě neznáš?"

„Připadá mi to tak. Chováš se zvláštně. Tu tvoji posedlost ledovou jeskyní jsem ještě dokázal nějak pochopit, ale to, že mi nedokážeš normálně odpověď na otázku, kdo tě vozí do školy, je už trochu moc. Víš, že mi můžeš říct všechno. Tak proč tohle..." Hlas se mu zlomí a poslední větu tak nedokončí.

„Všechno ti bohužel říct nemůžu," řeknu bez jakýchkoliv emocí, přestože se jich ve mně pere spousta. Nolan je pro mě opravdu důležitý a nechci ho ztratit, ale nechci, aby věděl o Elliotovi.

Když Elliot odešel a já se pomalu propadala do propasti plné smutku, řekl mi, že jestli ještě toho kluka uvidí, vyřídí si to s ním. Naprosto nenáviděl ten fakt, že mě Elliot opustil, aniž by mi něco řekl. Pro Nolana to byl ten největší akt krutosti, jakého se kdo mohl dopustit, a tak je mi jasné, že kdyby se Nolan o jeho návratu dozvěděl, nedopadlo by to dobře. Netuším a nechci si ani představovat, co by mu Nolan řekl nebo udělal, ale vím, že by to bylo zcela zbytečné. Ty dva roky utrpení to zpět nevrátí.

Bez dalších slov odejdu do třídy a snažím se tenhle rozhovor vytěsnit z mysli, abych se mohla soustředit na školu. Ale je to těžké. Na neshody mi nikdy nešlo dobře zapomenout.

* * *

Dnes mě na výlet bere Elliot. Udělám si pohodlí v jeho vyhřátém autě a sleduji, jak za oknem ubíhá zalesněná krajina. „Nechtěl by sis na chvíli sundat ty rukavice?" zeptám se v naději, že tak konečně učiní.

„J-já nevím, stejně budeme za chvíli na místě..."

„Prosím. Nebo nechceš, abych se tě... Nevadí, chápu," řeknu zklamaně a zase se zahledím z okna.

„Tak dobře," vydechne Elliot a zuby si začne sundávat rukavice a já se tomu zasměji. Hodí je na palubní desku a já si prohlédnu jeho ruce, jako kdybych se na nich snažila něco najít. Nemůžu se zbavit pocitu, že za tím je víc než jen to, že je mu zima.

„Je ti zima?" zeptám se zvědavě.

„Popravdě teď nevím, co bych měl odpovědět," řekne s uličnickým úsměvem a já na něj zůstanu v údivu zírat. Tohle jen ten Elliot, kterého jsem kdysi znala. Zábavný a zdánlivě bezstarostný.

Když dá ruku na řadicí páku, dotknu se ho a naše prsty se propletou. „Kdyby náhodou..."

Usměje se, ale zdá se, že je nervózní. Ale to jsem taky, takže je to asi v pořádku.

„Jsme tady," oznámí mi po chvilce. Vypne motor a já vystoupím. Už zase je venku tma, protože se kvůli škole nemůžeme scházet dřív. Ale nevadí mi to. Má to svoje kouzlo. Jen si musím dávat víc pozor, abych v tomhle terénu nezakopla. Když se totiž rozhlédnu kolem sebe, zjistím, že parkujeme jen několik málo metrů od zamrzlého jezera pokrytého vrstvou sněhu.

Elliot otevře kufr auta a já zůstanu zírat. Prostor vyplnil polštáři, dekami a světýlky, takže se proměnil na krásné místo k odpočinku. „Není to trochu moc? Říkal jsem si, že by se ti to mohlo líbit. Na internetu je to dost populární," řekne a v jeho hlase je slyšet, že doufá, že se mi to bude líbit. Jak by nemohlo!

„Tohle bych do tebe vážně neřekla. Ale je to krásné, Elliote, děkuju," řeknu a posadím se k němu do kufru. Přehodí přese mě deku a nabídne mi horký čaj.

„Taky, kdyby sis chtěla dát, zbyly mi ještě nějaké perníky z toho... Však víš. To bylo asi docela trapné, že? Ale nic lepšího mě nenapadlo."

„No, přišlo mi to trochu zvláštní, ale vlastně mě to celkem obměkčilo. A byly hrozně dobré! Nevěděla jsem, že pečeš," řeknu s úsměvem a on se zasměje.

„Ve skutečnosti to byla moje premiéra a první várku jsem spálil. Ale jsem rád, že ti chutnaly."

„Hodně. Akorát mě na chvíli dostaly do problémů. Máma šílela. Ale naštěstí jsem ji uklidnila tím, když jsem řekla, že jsem se nepohodla s Ravi a že jsou možná od ní. A taky jsem si to ten první den chvíli myslela, ale pak mě Ravi vyvedla z omylu."

„Vy jste se s Ravi pohádaly? Kvůli čemu?"

„Pamatuješ, jak jsme se potkali v té jeskyni? Věděla jsem o ní díky tomu, že se tam na moje narozeniny Easton a Nolan propadli. To jsem ti ještě ani neřekla, ale hádám, že jsi to viděl ve zprávách nebo na internetu. A já jsem si zkrátka dala za cíl, že zjistím, co se na tom místě děje, protože je docela zvláštní a něco mě k němu táhne. Ale Ravi se to moc nelíbilo. Netuším proč, každopádně to je ten důvod naší neshody. A dodnes mi připadá, že se od té doby chová divně. Je pořád ospalá a trpí bolestmi hlavy..."

„Aha, to je zvláštní."

„Jo, připadá mi, že ví víc, než říká. Ale možná se mi to jen zdá. Nechci ji obviňovat, když nemám dost důkazů."

„A jak se má Nolan?" zeptá se a já si vzpomenu na tu ranní scénu ve škole.

„Má zlomenou ruku. A chová se divně. Ale jinak než Ravi. Viděl před školou tvoje auto. Samozřejmě jsem mu lhala. Dost se naštval, a přestože mě to moc mrzí, musela jsem mu lhát a zatajovat. Stejně jako ty na tu změnu musíš připravit svoje rodiče, já na ni musím připravit Nolana."

„Neboj se, už brzo bude konec všem lžím," řekne a přitáhne si mě k sobě. Položím mu hlavu na rameno a pozoruji, jak si vítr pohrává s jehličím a jak se z nebe snáší malé sněhové vločky.