Jako z ledu

❄️ 23. ❄️

Kapitola dvacátá třetí:
JAKO Z LEDU

Brynn

Ihned po otevření dveří U Waltera s Nolanem zamíříme k barmanovi. „Zdravím. Neviděl jste tady tak před půl hodinou pana Owense? Bydlí tady už skoro měsíc. Je hubený, vysoký a nemá moc vlasů."

„Teď jste popsala asi drtivou většinu našich hostů. Lituji slečno, ale nevím, o koho jde," řekne barman. V rukou drží skleničku na rum a bílým hadrem ji leští k dokonalosti. Zdá se, že ho moje přítomnost příliš nezajímá, ale i tak to s ním nevzdám. Vzpomenu si totiž na něco, díky čemu se barman pravděpodobně rozpomene.

„Nosí na hlavě lyžařské brýle, ale vsadím se, že s lyžemi jste ho nikdy neviděl. A stoprocentně tu byl s nějakým jiným mužem, který měl ty samé lyžařské brýle. Ale opět žádné lyže. Už víte?" zeptám se. Dychtím po odpovědi a jsem si skoro jistá, že jestli mi znovu odpoví, že neví, o koho jde, vytrhnu mu z rukou ten hadr, aby mi konečně začal věnovat dostatečnou pozornost.

„Oh. Ty dva jsem tu viděl," řekne a já si oddechnu. „Ale ten první muž, o kterém jste mluvila... Nebyl tu. Už několik hodin."

„A žádného malého kluka jste tu asi taky neviděl, předpokládám?" zeptám se. Caleb neví, že tu náš otec přebývá, ale musela jsem se zeptat, abych měla jistotu. Barman záporně zakroutí hlavou. Ani jsem nepostřehla, že už Nolan nestojí těsně vedle mě, ale když se otočím směrem k východu, málem do něj narazím. Kupodivu tam nestojí sám.

„Podívej, koho jsem našel," řekne Nolan pobaveně a ukáže na Elliota, jako kdybych si ho nevšimla.

„Ahoj," vydechnu. Při pohledu na něj se cítím jako bez dechu. Neviděla jsem ho sice jen dva dny, ale připadá mi to, jako by uběhl celý týden, možná dva. Srdce se mi rozbuší a přestože odešel bůhví kam a vůbec nic mi neřekl, chtěla bych ho obejmout a políbit. „Kde jsi byl?" zeptám se.

„V horách. Vysvětlím ti to později," řekne jen. Vypadá zarmouceně a unaveně. Zjevně se mu něco stalo, ale nechce o tom teď mluvit. „Volal mi Caleb."

„Vážně? A co říkal?"

„Kvůli tomu zemětřesení zůstal uvězněný ve výtahu se svým otcem. V práci vaší mámy. Volal teprve před chvílí a chtěl jsem tam hned jít, ale bez auta by mi to trvalo věčnost, takže jsem zavolal Ravi. Měla by tu být každou chvílí."

Jak Elliot řekne, tak se i stane. Během chvilky se Ravi objeví ve dveřích Walterova hostince a popožene nás. Nolan nechá svůj skútr na parkovišti a všichni čtyři se naskládáme do kamarádčina malého šedého auta.

Ravi řídí jako pirát silnic. Nevím, jestli je to tím, že se snaží rychle dostat ke Calebovi i za cenu života nás všech, anebo proto, že svůj řidičák dostala teprve nedávno. Na pohodlnější jízdě nám nepřidává ani vítr házející autem do všech stran společně se sněhem, který stěrače nestíhají shrabávat z předního skla.

* * *

Pátek 23. prosince

Když živí a zdraví krátce po půlnoci konečně dorazíme do města, zůstaneme trčet v dopravní zácpě. „To snad ne," vydechnu.

„Jestli chcete, můžete to dojít pěšky. Pokud vás teda neodvane vítr," řekne Ravi.

„Dobrý nápad, Ravi," Elliot si odepne pás a odepne ho i mně. „Jdeme?" zeptá se a já kývnu.

„Nolane, jdeš taky?"

„Jo, ale jenom kousek. Rodiče mi neodepisují na zprávy, ale naštěstí vím, že jsou v jedné restauraci kousek od centra. Půjdu je zkontrolovat."