Jako z ledu

❄️ 18. ❄️

Kapitola osmnáctá:
ROZHODNUTÍ

Elliot

Učinil jsem rozhodnutí. Odvezu Brynn k sobě domů a budu doufat, že pro to budou mít rodiče pochopení, když si všimnou, v jakém se nachází stavu.

Jakmile zaparkuji před naším domem, zkontroluji čas na hodinách palubní desky. Tohle je bezkonkurenčně nejkratší doba, za jakou jsem stihl odřídit cestu od Waltera k nám domů.

Vezmu Brynn do náruče a odnesu ji do domu. Uvnitř je ticho. Možná že jsou oba v zimní zahradě a popíjejí kávu. Avšak po tom, co vystoupám prvních pár schodů do patra, zjistím, že jsem se mýlil. Z kuchyně se vynoří máma a v ruce drží vysoký hrneček s nějakým horkým nápojem. Pozdravím ji, ale nic dalšího už říkat nemusím. S chápavým pohledem mě pošle nahoru, a tak to udělám.

Uložím Brynn do postele v pokoji pro hosty a otevřu okno, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch. Doufám, že se co nevidět probudí, jinak ji budu muset odvézt do nemocnice.

Nejsem si jistý, co bych měl udělat, a tak si k ní přisednu a dotknu se její narůžovělé tváře. „Sundej tu ruku," zamumlá a z tónu jejího hlasu se zdá, že je naštvaná. Pozitivní ale je, že je při vědomí. Snesu cokoliv, jakoukoliv výtku, jakoukoliv nadávku. Hlavně, když bude mluvit. Musím vědět, co si myslí, jak tuhle situaci vnímá a co s námi bude dál.

Přál bych si, aby mě Brynn nezavrhla. Tak jako to udělala poprvé.

S Brynn jsme se poznali v první třídě. Měla takovou vtipnou propisku, která vypadala jako kouzelnická hůlka, a tak jsem se jí zeptal, jestli věří na kouzla. Na tu otázku jsem se totiž ptal skoro každého. Příbuzných, kteří o mých schopnostech nevěděli, kamarádů, náhodné prodavačky v supermarketu... Všichni mi ale odpověděli záporně. Avšak jediná Brynn nešla s davem. „Věřím na zázraky. A to jsou taková malá kouzla. Takže ano, věřím na kouzla," řekla. To byla odpověď, na kterou jsem tehdy čekal.

Od té doby se ale spousta věcí změnila. Už nedokážu věřit tomu, že moje moc je zázrak. A tomu, že je to kouzlo, věřím jenom proto, že z mých rukou střílí ledové kulky, není žádné logické vysvětlení. Žádná vědecká studie.

„Jsem rád, že ti nic není," řeknu tiše a svou ruku stáhnu. „Chtěl bych ti toho tolik říct, ale nevím, kde mám začít."

„A já bych se chtěla zeptat na tolik věcí, ale nevím, kde mám začít."

„V tom případě tenhle rozhovor můžeme ještě na chvíli odložit," navrhnu. Rozhodne se posadit, ale já jí v tom zabráním.

„Chci jít domů, Elliote," řekne rázně, ale já na to neberu ohled.

„Nemusíš jít hned teď. Jestli chceš být sama, odejdu. Ale slib mi, že budeš ještě chvíli ležet. Omdlela jsi, nechci nic riskovat, chápeš?" Z úst jí nevyjde ani hláska, ale aspoň kývne, a tak můžu zůstat klidný. Po tom, co jsem jí před dvěma lety udělal, už nikdy nedopustím, aby se jí mojí vinou něco stalo. Dívat se na její bezvládné tělo s vědomím, že za její stav můžu já, je ten nejhorší pocit na světě. A už ho nikdy nechci zažít.

Opustím pokoj pro hosty a sejdu dolů do obývacího pokoje. Máma sice odcházela úplně jiným směrem, ale předpokládám, že po tom, co jsem k nám donesl někoho, kdo se neměl dozvědět o tom, kde bydlíme, si se mnou bude chtít popovídat.

„Tati?" vyletí ze mě, když ho spatřím sedět na gauči naproti mámě věnující se pletení ve velkém ušatém křesle.

„Myslela jsem, že bychom ho z toho neměli vynechat," vysloví máma s omluvným výrazem, ale já to naprosto chápu.