Jako z ledu

❄️ 8. ❄️

Kapitola osmá:
MUŽI V LYŽAŘSKÝCH BRÝLÍCH

Čtvrtek 8. prosince

Brynn

Potom co další den vyjdu ven z vchodových dveří s lopatou na sníh v rukou, abych očistila příjezdovou cestu od nově napadaného sněhu, najdu před domem další perník. Stojí na něm Odpustíš mi? To tak.

Teď už je mi víc než jasné, že sem tyhle vzkazy nosí Elliot. Ale není mi jasné, proč si s nimi dává tak záležet. Předtím jsem mu nestála ani za rozloučení a teď se peče s perníčky. Uznávám, že mě to trochu obměkčilo, ale ne natolik, abych mu už stihla odpustit ty dva roky utrpení způsobené jeho náhlým odjezdem z města. A kde teď vlastně bydlí?

Zakousnu se do perníku, a pak si ho strčím do kapsy. Mezitímco odklízím sníh si ani nevšimnu, že se přede mnou objevil Nolan. Jakmile ho spatřím, leknutím sebou cuknu a on se pobaveně usměje. „Proboha! Co tady děláš? A proč jsi nic neřekl?" zeptám se a sáhnu si na místo, kde mám srdce, abych se ujistila, že tam pořád ještě je.

„Ještě jsem tě neviděl odklízet sníh, tak jsem si ten pohled vychutnával," řekne a já se podepřu lopatou.

„Takže ty ses na mě díval místo toho, abys mi jako správný gentleman podal pomocnou ruku? Měla jsem o tobě jiné mínění, Nolane," poškádlím ho a on se zasměje.

„Přišel jsem, protože ti chci něco říct. Jak víš, tátův bratr pracuje u policie, a jelikož jsem jedním z důležitých svědků v tom případu ledové jeskyně, strejda George poskytl mému tátovi nějaké ne příliš dostupné informace," vysvětlí a jeho výraz mírně zvážní.

„O co jde?" podivím se a přejdu k němu blíž.

„Jde o to, že policie to chce ututlat. Už mezi veřejnost nechtějí vypustit žádné další informace. Ne že bychom to nečekali, ale teď s jistotou víme, že je s tím místem něco špatně..."

„Jo. Ale proč zničehonic učinili tak drastické rozhodnutí?" položím řečnickou otázku a zabodnu lopatu do sněhu nahromaděného podél příjezdové cesty.

„Toť otázka. Já jsem to místo od pátku neviděl a ty jsi tam byla naposledy v pondělí. Což sice není dávno vzhledem k tomu, že je dnes čtvrtek, ale sama víš, že se to tam mění ze dne na den," vysloví se zamyšleným výrazem.

„Máš pravdu. Měla bych tam zajet," řeknu rozhodně, ale Nolan očividně nesouhlasí, protože začne kroutit hlavou.

„Ne."

„Proč ne?"

„Tak pojedu s tebou," nabídne se, načež pro změnu začnu kroutit hlavou já.

„Nolane..." začnu, ale on mě co nevidět přeruší.

„Co? Nechceš, abych jel, protože bych pro tebe byl přítěž? Jen to řekni, Brynn, jestli si to myslíš, a já nepojedu." Z Nolanova hlasu a z pohledu, jakým se na mě dívá, vycítím, že se trápí. A nejen tím, že je zraněný, ale teď už i tím, že ho kvůli tomu odsouvám stranou. Nedělám to, protože bych ho považovala za přítěž, ale proto, že se o něj jednoduše jen bojím. Je jedním z mých nejlepších přátel a nechci, aby se mu stalo ještě něco dalšího. Nechci ho znovu táhnout na místo, na nějž má špatné vzpomínky. Ale nedává mi na výběr.

„Dobře, tak pojedeš se mnou. Ale ať tě ani nenapadne, že bych tě nechala řídit," svolím nakonec, načež se setkám s jeho překvapeným výrazem.

„To šlo snadněji, než jsem čekal," přizná a já se na něj na malý moment zamračím. Jeho slova mě v podstatě přinutila ho ohrozit. Jestli to dopadne špatně, bude to moje chyba, protože jsem příliš měkká. A protože radši budu chránit naše přátelství než jeho zdraví. Jsem tak sobecká. „Nechcete s Calebem hodit do školy, když už jsem tu?" zeptá se Nolan.