Jako z ledu

❄️ 13. ❄️

Kapitola třináctá:
TAJNÁ MISE

Středa 14. prosince

Brynn

Když se ráno probudím, připadám si jako okouzlená. Jako bych najednou žila ve snu. Ale nejlepší na tom je, že vím, že nesním.

Nejspíš jsem se včera nechala trochu unést, ale stačilo pár chvil s Elliotem a já jsem si uvědomila, že k němu cítím přesně to samé, co před dvěma lety. Zdál se být mým chováním lehce zaskočený, ale pak se uvolnil, a to mi dalo naději, že by ke mně přeci jen mohl chovat stejné city. Že by to mohl cítit znovu.

Možná jsem moc spěchala, ale bála jsem se, že Elliot zase zmizí. Ale než jsme se rozloučili, ujistil mě, že už se nikam nechystá, a že je ochotný se kvůli tomu postavit svým rodičům. Takže by nebylo od věci trochu zpomalit a dát mu čas na to, aby všechno to dění kolem nás dvou vstřebal.

Avšak jedna věc mě zklamala. Kromě polibku se nic jiného nestalo. Nevyšel z něj ani kousek pravdy, v který jsem tak zoufale doufala. Myslím, že každý, komu bych řekla, že jsem políbila někoho, o němž mám tušení, že mi lže, by mi řekl, že jsem blázen. Že si zahrávám s ohněm. Ale je to jinak. Ten oheň je ve mně a táhne mě k Elliotovi navzdory všemu špatnému, co se kolem něj vznáší ve vzduchu.

U snídaně se tentokrát s mámou nepotkám, jelikož do práce odjela o něco dříve. A tak si povídám jen s Calebem.

„Dostal jsem za úkol do školy udělat rodokmen."

„Vážně? A chceš s tím pomoct?" zeptám se, protože vím, že Caleba tvoření příliš nebaví. Radši je zarytý v knihách, filmech a videohrách. Řekla bych dokonce, že jsme dokonalé opaky. Já na rozdíl od něj radši pobíhám venku nebo něco vyrábím. On je na druhou stranu fascinovaný školou a baví ho získávat nové vědomosti, zatímco mě škola nudí a jsem ráda, když vyučování skončí a já můžu jít konečně domů. Ale polehčující okolností jsou přátelé, které tam mám. Ti moje školní dny dělají o něco jednodušší.

Přestože jsme však s Calebem rozdílní, máme jiné koníčky a někdy i názory, většinou dokážeme najít zlatou střední cestu, dohodnout se, udělat kompromis. Já s ním hraji videohry a on výměnou za to se mnou hraje stolní hry. On si se mnou v teplejších měsících zahraje venku fotbal, a pak se spolu díváme na film. Ale nikdy toho druhé do ničeho nenutíme, nějakým zázrakem to prostě funguje. A to se mi na tom tolik líbí. I přes věkový rozdíl nejsme jen sourozenci, ale i nejlepší přátelé.

„Tak trochu jsem v to doufal. Umíš hezky kreslit," řekne se stydlivým úsměvem, kterému nejde odolat.

„Tak fajn. Kdy na tom chceš začít pracovat?"

„O víkendu. Víš, chtěl bych tam dát ke každému členovi rodiny fotku, ale vůbec nevím, kde je mám vzít. Nevíš, kam je máma dala?"

„To nevím. Ale zeptám se jí, ano?" mrknu na něj. „Měli bychom vyrazit do školy. Jenom si skočím nahoru pro batoh, jo?"

Jakmile vyjdu z kuchyně, cestou do svého pokoje projdu kolem vchodových dveří. Ty v sobě mají prosklené okénku ve tvaru stojícího obdélníku a právě za tímto okénkem postřehnu něco neobvyklého. Zastavím se tedy a vrátím se ke dveřím, abych zjistila, o co se jedná.

Zjistím, že před domem stojí auto. Jsem si na sto procent jistá, že nepatří mojí mámě, a tak se rozhodnu, že to cizí vozidlo zajdu prověřit.

Vyjdu ven a do celého těla mě udeří ledový vzduch. Hned po tom, co se dostanu ke dveřím řidiče, zaklepu na okýnko, jež se během chvilky sesune dolů. „Elliote, proboha, co tady děláš? Myslela jsem, že jsme se domluvili, že už se o tomhle nikdo další kromě mojí mámy nedozví."

Srdce mi buší jako splašené a nevím, jestli je to kvůli tomu, že se bojím, že Caleb nebo někdo jiný Elliota spatří, anebo kvůli tomu, že je tady a usmívá se na mě tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem u něj kdy viděla.

„Řekl jsem si, že bych vás odvezl do školy," řekne nadšeně, jako by se nechumelilo.

„Ty...Ty sis řekl? Co kdyby tady byla moje máma?"

„Vždyť už to ví," namítne.

„To ano, ale kdyby tě tu viděla, tak si nás oba pěkně podá."

K mému neštěstí se otevřou domovní dveře a v nich se objeví Caleb. Přiběhne ke mně a když Elliota spatří, samou radostí se rozesměje. „Elliote, ty jsi zpátky!" vykřikne.

„Ahoj, Calebe. Co bys řekl na to, kdybych tebe a tvou sestru dnes odvezl do školy, abyste nemuseli jet autobusem?" Ten kluk je neuvěřitelný. Ptát se na něco takového malého kluka je zákeřný plán. Jasně, že s tím bude souhlasit.

„To by bylo super! Pojedeme, Brynn? Prosííím," zaprosí a mně nezbývá nic jiného, než svolit. Jeho čokoládově hnědým psím očím se odolává jen velmi těžko.

„Dobře, tak fajn, pojedeme," řeknu.

„Super, jdu si pro věci," dodá nadšeným hlasem a opět zmizí v domě.

„Nerozumím tomu, Elliote. Co tedy budeme dělat? Jsem zmatená," řeknu mu a rukama se chytím dveří auta na místě, kam se schovalo sklo okénka.

„Včera v noci jsem přemýšlel. Život, jaký žiju, mi připadá uhozený. Nemám skoro žádný sociální kontakt, protože od doby, co jsem odešel ze školy, se nevídám s žádnými svými přáteli. Co bych dal za to, kdybych mohl chodit do normální školy a neučit se doma! Chci říct rodičům, že se zase vídáme a že se chci vrátit do školy," řekne a chytí mě za ruce. Škoda, že má na sobě opět ty svoje rukavice. Chtěla bych se dotknout jeho kůže a zjistit, zdali jsou stejně tak chladné jako jeho rty. „Ale potřebuju trochu času. Abych je na to dokázal připravit."

„Chápu. Ani mě nenapadlo, že by tě takhle chtěli odstřihnout od světa. Nedokážu to pochopit. Připadá mi to příliš kruté."

„Mají proto svoje důvody."

Důvody, na které musím přijít.

* * *

Když mě s Calebem Elliot vysadí před školou, společně mu zamáváme na rozloučenou. Pak před Caleba pokleknu, abych mu řekla, že Elliotův návrat zatím neznamená, že se všechno vrátilo do starých kolejí.

„Calebe, potřebuju, abys o Elliotovi nikomu neříkal. Ani mámě, ano?"

„Ale proč?" zeptá se nešťastně.

„Protože... Nikdo neví, že tu je. Je tu skoro jako na tajné misi. Jako třeba Avengers, víš? Chceš být součástí té mise?"

„Ano!"

„Dobře, tak o Elliotovi nesmíš nikomu říct, ano? Ale neboj se, nebude to tak napořád." Alespoň v to doufám.

Caleb kývne na znamení, že to chápe, a tak se vydáme směrem ke škole.

Jsem ráda, že se Elliot rozhodl za nás bojovat. Ale dělá mi to starosti. Nechci, aby ho to stálo příliš mnoho.