Jako z ledu

❄️ 22. ❄️

Kapitola dvacátá druhá:
NĚCO HORŠÍHO

Brynn

Caleb si ve svém pokoji čte nějakou knihu a já jsem osaměla. Sedím u okna pozorujíc husté sněžení venku. Vítr je tak rychlý, až vydává znepokojující zvuky možné zaslechnout po celém domě. Bojím se a bojím se o mámu. Bouře je nepochybně tady a ona není doma. Dokud se nevrátí a já nebudu vědět, že je v pořádku, nepůjdu spát.

Překvapí mě, když v osm hodin večer někdo zazvoní na domovní zvonek. Zavolám na Caleba, že tam jdu, a on na to jen zamručí. Zřejmě je do děje knihy ponořený tak hluboko, že je mu jedno, co se kolem něj děje.

Otevřu dveře a zaleknu se. Na prahu našeho domu stojí můj otec. Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku, ale on naštěstí ano, takže mezi námi nevznikne trapné ticho. „Nesu něco tvojí mámě. Mohla bys mě pustit dovnitř?" Vítr se ulicí prohání, jako by běžel závod. Hučí a rozfoukává novou vrstvu sněhu. Otec je celý bílý, a tak se ho alespoň na chvíli rozhodnu pustit dovnitř. Venku šíleně mrzne a nejsem barbar, abych ho během vyslýchání v té zimě nechala stát.

„Pojď," řeknu mu. Opráší ze sebe sníh a vejde dovnitř. Odejdeme spolu do kuchyně, kde si z batohu vytáhne nějakou složku s papíry, kterou položí na jídelní stůl.

„Co to je?" zeptám se, když papíry spatřím.

„Nic pro tebe. Mohla bys mi zavolat svoji matku?"

„Není tu." Zarazí se a strčí si papíry zpátky do batohu. To naopak zarazí mě.

„A kde je?" Lhát, či nelhat?

Obejdu stůl, abych od něj byla o něco dál a mezitím se rozmýšlím, jak odpovím. Nakonec zvolím pravdu.

„Je na firemním vánočním večírku. Nevím, kdy se vrátí, takže jsi tu asi zbytečně."

„Tak dobře," řekne jen.

Hodí si batoh na záda a nachystá se k odchodu. „Počkej. Co je to za papíry? Už jsem skoro dospělá, takže mi to můžeš říct."

Nadechne se a zase vydechne. Vypadá, jako by se obával, že mě jeho odpověď zraní. Ale nechápu, že se najednou zdráhá mi něco takového říct. Když šlo o Elliota, nebál se mi ublížit. Možná v sobě má ještě trochu citu, možná ještě není úplně zkažený. Ale pokud brzy něco neuděláme, stane se to. Už ho nezachráníme. Nezachráníme vůbec nic.

„Přinesl jsem tvojí mámě k podpisu rozvodové papíry." Jako by mě udeřil přímo do srdce. Čekala jsem, že tahle chvíle přijde, ale ne teď. Nemohl si to odpustit, když se blíží Vánoce?

„Co?" vydechne za ním Caleb. Vůbec jsem si ho nevšimla a teď lituji toho, že jsem se ptala, co za papíry s sebou můj otec přinesl.

„Calebe... Nevěděla jsem, že tu jsi." Chytnu se za čelo. Všechno se rozpadá jako domeček z karet.

„Myslel jsem, že se táta vrátil," řekne. Jeho oči jsou zalité slzami a potrvá jen chvilku, než se mu spustí po tvářích. „Ty nás chceš navždy odpustit?" zeptá se našeho otce a otře si slzy.

„Calebe... Kdyby to šlo jinak..." začne, ale myšlenku nedokončí.

„Běž pryč," nařídím mu. „Už jsi napáchal dost škody. Myslím, že je načase, abys zase šel." Otec kývne, obejde Caleba stojícího na prahu kuchyně a opustí dům, který kdysi býval jeho domovem.

„Proč jsi ho vyhodila, Brynn? Mohli jsme ho přesvědčit, aby zůstal!" řekne Caleb plačtivě. Pohled na něj mě zevnitř spaluje, ale vím, že jsem udělala správně.