Jako z ledu

❄️ 5. ❄️

Kapitola pátá:
PŘIROZENOST

Elliot

Celé tělo se mi začne chvět, čímž mi dá najevo, čeho se dožaduje.

Ucítím, jak mi začnou zamrzat rukavice, a tak si je rychle sundám, aby se nezničily, jako se to stalo s tím tisícem párů před nimi. Na předloktí se mi začnou objevovat mrazivé pavučiny, přičemž obrazce jsou podobné sněhovým vločkám.

To, co se děje, nedokážu nijak ovlivnit. Nevím jak. Proplouvá mnou spousta emocí. Ty nejdominantnější jsou však bezpochyby vztek a stres. Nedokážu se ovládat a nedokážu ovládat ani svoji moc. Paradoxně se cítím tak bezmocný.

Nenávidím se za to, co jsem Brynn provedl. Ale Brynn si nic z toho neměla pamatovat. Neměla vědět, kdo jsem a čeho jsem schopný. Jediný, kdo tu měl trpět, jsem měl být já. Ale vypadá to, že celý ten čas jsme se trápili oba dva.

Brynn mě nenávidí, stejně jako já sám sebe, to jsem pochopil víc než jasně. Nechce se mnou mít nic společného. Mám pocit, jako bych se za chvíli měl propadnout sám do sebe. Jako kdyby moje pocity měly takovou sílu, že by mě dokázaly fyzicky zničit.

V rukou mi začne silně brnět, a tak je zatnu v pěsti, ale nemá to žádný účinek. Moje moc si vždycky najde cestu, kudy se prodrat ven. Pěsti se mi po chvíli předem prohraného boje samovolně rozevřou. Z rukou mi začnou vystřelovat tenké provázky ledu a já tomu nedokážu nijak zabránit. Snažím se s tou silou bojovat, přestože vím, že nemám šanci. Pokouším se o to úplně pokaždé. Vždy se stejným výsledkem.

Natolik se rozzlobím na sebe, na to, kým jsem, a co jsem provedl, že se rozhodnu zničit svoje nejlepší dílo. Stejně už jeho další existence nemá smysl, poněvadž bylo objeveno. Navíc, kdybych ho tu jen tak nechal, hrozí, že by přišli i na mě, a to z úcty k rodičům nemůžu dopustit.

Přestanu bránit svojí přirozenosti a nechám svojí moci volnost, po které tak touží. Rozmáchnu se kolem sebe snažíc se v led proměnit co největší plochu jeskyně. Začnu svým mrazem útočit všude kolem sebe jako smyslů zbavený. Na všech stranách kolem stěn se tvoří ledové vlny a jak celá jeskyně pomalu zamrzá a led samovolně roste na bocích i stropu, vydává překvapivě děsivé zvuky. Cítím se tu tak malý. Jako by moje moc byla větší než já sám.

Jakmile svou práci dokončím, poslední kusy prázdnoty se promění v ledovou plochu a jeskyně mi zmizí před očima. Dílo budované měsíce, moje skrýš, moje útočiště, jediné místo, ve kterém jsem se nebál používat svoji moc naplno, všechno tohle a ještě víc je teď nevratně pryč. Led už nedokážu rozpustit. Možná se to nakonec podaří přírodě. Ale bude to trvat hodně, hodně dlouho.

Domů přicházím značně rozrušený, proto se rozhodnu, že nasekám nějaké dříví, abych utlumil své myšlenky. Při práci se dokážu vždycky trochu zklidnit a mám pak o něco jasnější mysl.

Kusy naštípaného dříví odnesu do domu a uložím je do proutěného košíku vedle krbu v obývacím pokoji. „Překvapuješ mě," řekne máma a svůj pohled přesune ze stránek knihy na mě.

„Říkal jsem si, no, že bych ti měl víc pomáhat a... hlavně ti přidělávat méně starostí. A taky bych se měl omluvit. Za všechno. Takže promiň, mami," řeknu a tváře mi hoří.

„Nic si z toho nedělej, Elliote," vysloví vřele s mírným úsměvem. Nevím, jestli se rodiče takhle chovají proto, že nechtějí, abychom se v tak mladém věku trápili, anebo proto, že nás natolik milují, že se na nás nedokážou zlobit. Ale je to obdivuhodné. Mají tolik trpělivosti, že by ji mohli rozdávat.

„Elliote!" zavolá na mě táta ze zadní části domu s naléhavým tónem v hlase. Když mě napadne, o co by se mohlo jednat, ztuhne mi krev v žilách.

„Ano?" ozvu se. Během pár sekund se se svým tabletem objeví v obývacím pokoji a vypadá rozrušeně.

„Co to má být?" zeptá se mě a podá mi tablet. Kéž by se mi teď zatmělo před očima, abych se na to nemusel dívat. „Nemáš s tím nic společného, že ne?" Jeho dech je zrychlený a jeho slova jsou tak svižná, že jim jde jen těžko rozumět. Sice se nemračí, ale tyhle signály mi jasně dávají najevo, že se zlobí.

„Co? Jasně, že ne. Když jsem vám říkal, že mám v lese skrýš, měl jsem na mysli něco mnohem menšího, moje místo by rozhodně nikdo nenašel. Tohle navíc vypadá dost nebezpečně a já mám svoje hranice, nejsem blázen," řeknu a doufám, že to znělo dost přesvědčivě na to, aby to nechal plavat.

„O co jde?" zeptá se máma.

„Dva místní kluci se v lese propadli do nějaké ledové jeskyně. Když jsem to četl, vzpomněl jsem si na Elliota a...." začne mámě vysvětlovat, zatímco já na něj nervózně koukám. Samozřejmě. Kde je led, tam je Elliot. I kdybych v tom prsty tentokrát neměl, podezíral by mě. V tomto domě je to v podstatě zvykem. „Neměl jsem si hned myslet, že za to může. Promiň, Elliote," obrátí se na mě, „já vím, že nejsi blázen, který by se záměrně vrhal do nebezpečí." Pár sekund na něj šokovaně civím, než zareaguji.

„No, já sám jsem pro sebe nebezpečím. Netřeba shánět si další," utrousím takovou nemístnou poznámku, protože je to to první, co mi přijde na jazyk.

„Elliote..."

„Nechme to být, tati. Jestli dovolíš, půjdu do svého pokoje." Nečekám na svolení, nečekám na reakci, nečekám na nic. Cítím potřebu být teď sám.

Sotva zavřu dveře svého pokoje, začne mi zvonit telefon, který jsem nechal ležet na svém pracovním stole. Vím, že pokud teď budu s někým mluvit, budu přinejmenším nepříjemný, a tak se rozhodnu, že se jen podívám, kdo mi volá, ale ať to bude kdokoli, nezvednu to.

Jakmile na displeji znovu spatřím jméno Ravi Tuckerové, nahlas si povzdechnu. Tenhle rozhovor už moc dlouho odkládat nemůžu. A tak se rozhodnu jí alespoň poslat jednu krátkou zprávu: „Sejdeme se zítra v 5 u Waltera."