Jako z ledu

❄️ 7. ❄️

Kapitola sedmá:
OMLUVA Z PERNÍKU

Středa 6. prosince

Brynn

Téměř celý včerejší den jsem strávila přemýšlením o Elliotovi a o tom podivném úkazu v lese. Nemůžu si pomoct, ale to, že se Elliot objevil zrovna v čase, kdy Easton s Nolanem objevili jeskyni, mi přijde přinejmenším zvláštní. Možná je to jen pouhá shoda náhod, anebo je zatím něco víc.

Přitisknu si k obličeji malý chlupatý polštář a zabručím do něj. Zřejmě mi už přeskočilo. Jak by mohl mít Elliot něco společného s tou jeskyní? Nejspíš si mě prostě jen všiml v lese a rozhodl se, že mi znepříjemní život ještě víc než doposud. Otázkou zůstává, jestli je normální, aby se kluk v jeho věku v zimě jen tak procházel v lese.

Jsem zmatená. Nevím, co si mám myslet. Zase se motám v tom samém kruhu jako včera. Přitom už včera mi došlo, že z něj není cesty ven, a že jakákoliv snaha přijít na to, jak to je, je marná. Abych se dozvěděla pravdu, musela bych si promluvit s Elliotem.

Já už ale s Elliotem mluvit nechci. Nechci říkat, že nikdy, protože jak se znám, nikdy je pro mě příliš dlouhá doba, ale ne teď. Potřebuji jeho návrat nejdříve vstřebat.

„Brynn?" ozve se bratrův hlas zpoza dveří společně se zaklepáním.         

„Pojď dál," vyzvu ho.

„Ty jsi ještě v posteli? Máma se bude zlobit..." Posadí se ke mně na postel a u nohou mi porovná peřinu. Občas mi připadá, jako bych já snad byla ta mladší. Caleb je v podstatě dospělý rodič v dětském těle. Alespoň mi to tak občas připadá.

„Taky ti přeju dobré ráno," zasměji se, ale jeho výraz je pořád tak vážný, jako když vešel do mého pokoje.          

„Měla by ses nachystat do školy a přijít dolů na snídani. Vzkazuje ti to máma. A taky ti někdo před vchodovými dveřmi nechal perník a máma chce, abys jí to vysvětlila."

„Perník?" vyjeknu. „Co je to za perník?" ptám se zděšeně. Můj bratr by přece neměl znát něco takového. A taky by se nic takového nemělo objevit před naším domem.

„Nejsi jediná, kdo by to rád věděl. Tak přijď," řekne nakonec a bez dalšího vysvětlování odejde z mého pokoje.          

Když už jsem si myslela, že se nemůže přihodit nic horšího než naprosto nečekaný návrat mého bývalého kamaráda, před domem se objeví nějaká droga. Doufám, že je to jinak, než si myslím. 

V rychlosti se obléknu a seběhnu schody do přízemí. Jakmile vejdu do kuchyně, setkám se s pohledem mámy, která zrovna z bílého hrnečku upíjí svou ranní kávu.          

„Kde jsou ty drogy?" zeptám se netrpělivě. Chci vědět, o co tu jde, a očistit své jméno.

Sotva dořeknu poslední slovo své otázky, máma šokovaně vytřeští oči. „Drogy? Ty v našem domě schováváš drogy, Brynn?" zeptá se a odloží kávu na linku, o kterou se doteď opírala. Tohle není dobré. Pokud si máma odloží kávu, nevěstí to nic dobrého.           

„Samozřejmě, že ne. Ale Caleb říkal..." Pohlédnu na svého bratra, který sedí u jídelního stolu a pojídá barevné kroužky topící se v mléku. Hned vedle něj a jeho misky s cereáliemi leží poměrně velký kulatý perník s nápisem Omlouvám se. „Oh, tenhle perník..."

„Takže žádné drogy?" zeptá se máma, aby se ujistila, že nejsem závislá.

„Ne, mami," řeknu a zasměji se. „Caleb říkal, že byl před domem perník, tak jsem si myslela, že jde o tu drogu. Vlastně ani nevím proč. Vím, že Caleb tenhle výraz nezná."

„Tak teď už jo," řekne Caleb pobaveně, ale máma moc uvolněně nevypadá.

„Asi mi přišlo příliš absurdní, že by před domem leželo cukroví," podotknu. „Ale na tom nezáleží. Od koho to je? A jak víte, že je to pro mě?" zeptám se a vezmu perník do rukou. Jeho okraje jsou ozdobeny složitými ornamenty, které ani zdaleka nenaznačují, že by je vytvořil muž. Proto je první, kdo mě napadne při pohled na tenhle perníček, Ravi.

„Otoč ho," vysvětlí máma, a tak to udělám. „Je tam napsáno, že je pro tebe, ale podpis nápadníka chybí."     

„Nápadníka? Proboha, mami, kdybych někoho takového měla, už bys o tom věděla," řeknu při pohledu na zadní stranu perníčku, kde je cukrovou polevou napsáno Pro Brynn.

„A netušíš aspoň, od koho by mohl být?" zeptá se a znovu se napije svojí kávy. To znamená, že situace už není tak vážná. Jsem v suchu.        

„Vlastně jo. Trochu jsme se nepohodly s Ravi. Ale nemyslela jsem si, že je to tak vážné, že by to bylo hodno perníkové omluvy. Každopádně je to s největší pravděpodobností od ní."

Ale Ravi včera chyběla ve škole kvůli nesnesitelným bolestem hlavy. Nevím, jestli by se zmohla na pečení. Ledaže by ten perník upekla už předtím. Ale ani to mi moc nesedí. Budu se jí muset zeptat ve škole.     

„Tak jo, děti. Jsem ráda, že jsme rozluštili tuhle záhadu, ale už musím běžet do práce," řekne a z jedné ze židlí sebere svoji kabelku. Pak mě i Caleba políbí do vlasů a zůstaneme sami.

* * *   

Když vejdu do třídy, Ravi už sedí v lavici. Posadím se na židli vedle ní tak, jako to máme ve zvyku už nějakou dobu. Pozdravím ji, načež mi pozdrav oplatí a překvapivě k němu přidá i zářivý úsměv.

„Jsem ráda, že je ti líp," přiznám. Vypadá, jako by zase byla ve své kůži.

„Jo, je mi o dost líp. Nárazově pořád pociťuju bolest, ale zatím se zdá, že z nejhoršího jsem venku," řekne.

„Tak to je fajn. A víš, z čeho to bylo?" zeptám se trochu ustaraně. Ravi totiž skoro nikdy nechybí ve škole, a tak jsem z její včerejší absence trochu znepokojená.

„Jen mi chybí nějaké látky v těle, nějaké vitamíny nebo tak něco. Už si přesně nepamatuju, co mi to doktor říkal, bylo toho na mě trochu moc... Ale mám na to pilulky. Ehm, a co ty? Co mi včera uniklo?"

„Nic. Nuda jako každý den. Ale dneska ráno máma našla před domem perník..."

„Perník?" zopakuje zděšeně. Spočine na nás několik párů očí, a tak Ravi při další otázce ztiší hlas: „Myslíš tu drogu?"

„Ne. Mám na mysli to cukroví. Měla jsem za to, že jsi ho tam dala ty. Zepředu na něm napsáno Promiň a zezadu, že je pro mě, a byl tak hezky ozdobený, takže jsi mě napadla jen ty," vysvětlím zamyšleně, vtom mi dojde, že Ravi není jediná, která se mi mohla chtít omluvit.

„Já jsem to nebyla, ale když už jsme u toho, tak se ti omlouvám. Neměla jsem a nemám právo ti bránit v něčem, po čem toužíš, i když mi to není úplně po chuti. A celkově jsem se chovala bezcitně. Víš proč," řekne a mně je hned jasné, že tím myslí Elliota a to, jak jsem na ni vychrlila pravdu, že nejsem smířená s jeho odchodem.

Místo jakýchkoliv slov ji prostě jen obejmu. Věřím, že její omluva je upřímná. Avšak všemu, co Ravi říká, přeci jen věřit nedokážu. Poznám, kdy mi někdo lže.