Jako z ledu

❄️ 20. ❄️

Kapitola dvacátá:
ÚTĚK

Úterý 20. prosince

Elliot

Sanderse jsem nikdy neměl v lásce, takže mi ani trochu nevadí, že už tu druhým dnem není. Na jeho obličeji se permanentně vyjímal nehezký úšklebek a vypadalo to, jako kdyby byl otrávený životem. Učení se s ním bylo tedy dvakrát tak hrozné.

A přestože teď můj zločinecký učitel běhá někde po lese v naději, že se mu společně s otcem mojí přítelkyně povede mě chytit a postavit před krutý soud dnešní společnosti, rodiče si přejí, abych se nadále vzdělával. Snažím se, ale při pohledu do stránek učebnice biologie mé myšlenky neustále utíkají někam jinam. A nebudu lhát, nejčastěji utíkají k Brynn.

Její opětovaná láska mi dává jistou sílu. Cítím, že teď nejsem na všechno sám. Že jsem našel svou druhou polovinu, která mě bude jistit a která tu pro mě bude, i když se mi zrovna nebude dařit. Minimálně v to doufám. Ale z toho, že se ke mně Brynn i po všech lžích a tajnostech vrátila, usuzuji, že to tak bude. A já jsem pro ni ochotný dělat to samé.

Jelikož u samostudia nedokážu vydržet už ani minutu, rozhodnu se zajít za tátou. Domnívám se, že můj strach z něj je už zcela zbytečný. V několika posledních měsících a obzvlášť v posledních týdnech se ke mně chová velice benevolentně.

Strach, který jsem z něj měl, vyplýval z pravidel, která pro mě nastavil po tom, co jsem Brynn zasáhl svou mocí, a ze zákazů, které zcela změnily můj dosavadní život. Jeho přístup se viditelně změnil. Už se mě neptal, jestli se něco nestalo mně, ale otázka vždy byla pokládána tak, jestli jsem někomu neublížil já. Cítil jsem se mizerně. Jako kdyby mě už neměl tolik rád a bál se mě. Nikdy mi neublížil, nikdy na mě nekřičel tak, že by mi z toho třeštila hlava. Měl jsem jen strach z dalších zákazů, které by mohly přijít, kdybych provedl nějakou další ledovou patálii. Možná jsem se vlastně ani nebál jeho, ale samoty. Ta mě vždycky ničila, užírala mě zevnitř jako červ jablko.

Najdu tátu sedět za počítačem ve své pracovně jako každý jiný pracovní den. Podle zvuku klávesnice si dokážu představit, jak všech jeho deset prstů běhá po klávesách jako pianistovi po klaviatuře. Zdá se, že je plně ponořen do své programátorské činnosti, a tak si říkám, že bych ho možná neměl rušit, abych nepřerušil tok jeho složitých myšlenek plných různých kódů.

Táta si mě ale všimne a v ten moment se jeho prsty zastaví. Už není cesty zpět.

„Copak, Elliote?"

„Mohl bych s tebou mluvit, tati?" zeptám se. Táta kývne, takže se posadím do křesla blízko jeho pracovního stolu a naposledy si promyslím, jak začnu. „Chtěl bych se tě zeptat, jestli je tu nějaká možnost, že bych dokončil středoškolské vzdělání na své staré škole. A než odpovíš, chtěl bych jen upozornit na to, že momentálně nemám žádného učitele a sehnat nějakého by mohlo trvat déle než mě znovu přihlásit do školy. A taky si myslím, že kdyby se mi podařilo získat zpět ty mrazuvzdorné rukavice, už by mi moje moc nemusela překážet vůbec v ničem. V chození do kina, v hraní hokeje, zkrátka v ničem. Myslím, že je čas na změnu. Většinu svého času jsem zavřený doma a nedokážu takhle žít navěky. Zblázním se z toho. Takže... co si o tom myslíš?"

„Elliote, dokážu si představit, že půjdeš na vysokou, ale..."

„Ale nedokážeš si představit, že se vrátím na střední, chápu. Nevěříš mi?"

„Proč mi kladeš takovou otázku?"

„Copak je tak těžké na ni odpovědět? Tati, řekni mi jediný důvod, proč nechceš, abych se vrátil do školy." Moje tváře hoří, můj hlas ztrácí jistotu a ledoví pavouci schovaní pod mojí bledou kůží se začínají probouzet.