Jako z ledu

❄️ 16. ❄️

Kapitola šestnáctá:
BARVA

Sobota 17. prosince

Brynn

Na dnešní den mám v plánu Calebovi pomoct s výrobou rodokmenu. Přeje si, aby co u nejvíce jmen byla i fotografie, a tak mi nezbývá nic jiného, než jít za mámou a zeptat se, kam je dala.

Všechna rodinná alba byla vždycky uložena ve skříňce pod televizí v obývacím pokoji, ale před pár měsíci tam máma uložila deky a alba přesunula někam jinam. Jenže dodnes nevím kam. Nikdy jsem se o to příliš nezajímala, jelikož pohled na staré fotografie mě pokaždé hodí do hluboké nostalgické propasti, ze které hledám cestu ven i několik dní. Teď už se tomu ale vyhýbat nemohu.

„Mami? Caleb má za úkol vyrobit rodokmen a já mu s tím budu pomáhat. Chtěl by tam mít i fotky, ale já nevím, kde jsou všechna naše rodinná alba. Pamatuješ si, kam jsi je dala?" Jakmile to dořeknu, máma se na mě otočí a sundá si zástěru, kterou používá pokaždé, když vaří.

„A nemůžete použít fotky z tvého počítače?" navrhne.

„Nějaké určitě použijeme, ale fotky prababiček a pradědečků v digitální podobě nemám. A vím, že v albech jsou, takže bych je chtěla naskenovat a vytisknout," vysvětlím. Z jejího zachmuřeného výrazu v obličeji je mi však jasné, že mi ten nápad bude chtít rozmlouvat i nadále.

„Nevzpomínám si, kam jsem je dala." Zajímalo by mě, proč se takhle chová. Pokud je na mě pořád ještě naštvaná za to, že se vídám s Elliotem, nemusí za to trestat i Caleba. „Ale možná jsou nějaká na půdě. Můžeš se tam zkusit podívat," řekne nakonec. Poděkuji jí a vezmu nohy na ramena. Dál už bych totiž v tomhle rozhovoru rozhodně pokračovat nedokázala.

Všichni kolem mě se chovají, jako by mi něco tajili, a teď se k nim přidala i moje máma. Nevím, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Každá odpověď je zároveň otázkou. Je to k zbláznění.

Ať už dřív nebo později, musím přijít na to, co se tady děje. Spojuje všechny moje příbuzné jedno a to samé tajemství, anebo každý z nich tajnůstkaří z úplně jiného důvodu? Kdyby ovšem platila ta druhá možnost, byla by to příliš velká náhoda.

Stahovací tyčí otevřu dvířka vedoucí na půdu a když se otevřou, stáhnu dolů dřevěné schůdky. Vylezu nahoru a ocitnu se v tom nejzaprášenějším prostoru na světě. Všechny věci, které už dole v domě postrádaly svůj význam, se ocitly tady. A překvapivě jich není zrovna málo.

Procházím kolem starých kusů nábytku, nějaké velké bílé truhly a spousty krabic naplněných nejrůznějším harampádím. Je tu taky velké množství hraček z mého dětství i výtvorů, které jsem dělala ve škole, když jsem byla mladší. Nazvala bych to tu místem plným vzpomínek. Jen ještě někde najít ty fotky.

Zabrousím do jedné z kartónových krabic a objevím v ní plyšové hračky. Pomalu otvírám další a další, ale v žádné z nich není to, co hledám.

Nakonec prohledám skoro celou půdu, přesto alba najdu na místě, na němž jsem už byla. Tedy částečně. Nenapadlo by mě, že by máma schovala rodinná alba do boxu za zrcadlem, navíc přehozeným starým prostěradlem.

Vezmu krabici k východu a zavolám na Caleba, aby mi přišel pomoct. Když ji odneseme do Calebova pokoje, položíme ji stranou a Caleb mi ukáže, co zatím zvládl bez mé nepřítomnosti.

„Snažil jsem se načrtnout si strom, ale moc se mi to nepovedlo," řekne zklamaně.

„Vždyť to vůbec není zlé! Jen ti to trochu poupravím a můžeme začít vybarvovat," vyslovím nadšeně a přisednu si k němu ke stolu.