Jako z ledu

❄️ 10. ❄️

Kapitola desátá:
U WALTERA

Sobota 10. prosince

Brynn

Po Elliotově odjezdu z města jsem byla to jediné, co tu po něm zůstalo. Jeho zoufalá a zlomená kamarádka.

Myslela jsem si, že když sejde z očí, sejde z mysli. Ostatně, často to tak bývá, i já jsem se o tom již několikrát přesvědčila, ale v Elliotově případě to bylo jiné. Prvních pár měsíců jsem byla nešťastná. Elliot totiž odešel jen několik málo dní po tom, co jsem se mu svěřila s tím, že k němu cítím něco víc než jen pouhopouhé přátelství.

Ale pak jsem se na něj začala zlobit. Odešel, aniž by mi cokoliv řekl, a to mě rozčilovalo. Snesla bych cokoliv. Snesla bych, kdyby mi řekl, že ke mně nic necítí, že nechce ani pomyslet na to, že bychom spolu byli, a snesla bych i to, kdyby mi řekl, že po mém trapném vyznání již nemůžeme být nadále přátelé. Ale ne mlčení.

Možná, že kdyby odešel jinak, kdyby se rozloučil, varoval mě, bylo by to pro mě všechno jednodušší. Mohla jsem tuhle kapitolu ukončit a jít dál.

Jenže co mám dělat teď? Elliot je zpátky. Mám v té kapitole pokračovat, nebo ne? Srdce mi říká, abych mu odpustila. A já chci. Tak odkud se bere ten varovný hlas v mojí hlavě, jenž mi našeptává, že by to opět mohlo dopadnout špatně?

* * *

Třebaže se mi daří Elliota ignorovat, jeho vzkazy ne. Dnes dorazily dokonce dva. Jeden s nápisem Dáš mi druhou šanci? a druhý U Waltera, 19:00.

U Waltera je zřejmě nějaký podnik. Už jsem ten název slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Vložím ho tedy do Google Maps a čekám, kam se zapíchne červený špendlík. Jakmile se tak stane, překvapí mě, jak daleko se tento podnik nachází. Nechci se spoléhat na autobus, a tak vytočím Nolanovo číslo.

„Ahoj, Nolane. Mohl bys mi prosím půjčit skútr? Vím, že ho teď po tobě chci často, ale věř mi, že je to jen proto, že na něm momentálně nemůžeš jezdit ty. Někdo ho přece musí vyvětrat, nebo ne?"

„Dobrý způsob, jak mě přimět ti ho půjčit," řekne Nolan pobaveně. „Jasně, že ti ho půjčím. Kam máš namířeno?"

Nevím, jestli by měl Nolan o Elliotově návratu vědět, a tak se rozhodnu lhát. „Mám se sejít se svým otcem. Mimo Anchorage."

„To myslíš vážně? Páni. To je co říct..."

„Jo. Nevím, o co mu jde. Ale stejně na večer nemám žádné jiné plány..."

Kdyby mohly lži zabíjet, právě teď bych bezvládně ležela v kaluži vlastní krve. Protože i kdybych žádné plány neměla, můj otec by byl ten poslední, s kým bych se v sobotu večer chtěla sejít.

* * *

Elliot

U Waltera je dřevěná chata, která nabízí ubytování turistům, jež přijeli objevovat aljašskou přírodu, a taky útulnou hospodu nejen pro cizince, ale i pro místní. Sálá z ní teplo, vůně dřeva a dobrá nálada. Objevil jsem ji na jedné ze svých osamělých procházek po okolí a cítím se tu dobře, takže doufám, že se tu bude cítit dobře i Brynn. Pokud tedy vůbec dorazí.

Po příchodu na mně přistane několik párů zvědavých očí. Ty se však během chvilky začnou věnovat něčemu jinému a na mě zcela zapomenou.

Zdá se, že hostinec je naplněný k prasknutí, ale v sobotu večer se není čemu divit. Naštěstí se mi však podaří najít jeden volný stůl tak akorát pro mě a Brynn, a tak se k němu usadím.