Jako z ledu

❄️ 9. ❄️

Kapitola devátá:
MOTIVAČNÍ ŘEČ

Pátek 9. prosince

Elliot

Chci to napravit, to je další perník, který položím před dveře Brynnina domu. Stále se neozývá, moje telefonní číslo blokuje a já nemám dost odvahy, či možná drzosti, na to, abych se zde ukázal za bílého dne a na kolenou ji prosil o odpuštění. Proto jí sem chodím zbaběle pokládat vánoční cukroví v zoufalém přání po jejím odpuštění.

Zbývá poslední perník. Jestli ani na ten nezareaguje, tak nevím, co budu dělat. Kéž bych dokázal číst myšlenky, abych zjistil, zdali ještě vůbec má o její přízeň cenu bojovat. Abych zjistil, zdali je už naše pouto nenávratně přetrženo, či ne...

Stále za šera se vydám na první autobus mířící k blízkosti mého domova, shodou okolností ten samý, kterým jsem sem přijel. Když přijede a já do něj nastoupím, uvnitř sedí jen jedna žena. Zdá se, že jede domů z noční směny, jelikož vypadá neskutečně unaveně.

„Nechci být zvědavý, chlapče, ale co tě nutí k tomu, jezdit každý den tak brzo ráno do Anchorage a zpátky?" zeptá se mě řidič. Posadím se blízko něj, abych si s ním mohl povídat. Trocha rozptýlení by bodla.

„Něco jsem hodně pokazil a snažím se to napravit. K tomu jsou nutné tyhle cesty. Ale doufám, že už to dlouho trvat nebude," vysvětlím, když si udělám na sedačce pohodlí a hlavou se opřu o okno.

„Copak jsi provedl tak špatného?" zajímá se. Překvapuje mě, že existují lidé, které zajímají problémy ostatních lidí.

Pozoruji rozostřený obraz města za oknem a vzpomínám na místa, na kterých jsem už měsíce nebyl, na lidi, které jsem už měsíce neviděl, na maličkosti z doby, kdy jsem ještě žil ve městě a ne za jeho branami. Zdá se mi, jako by to bylo tak dávno. Jaképak dva roky a šest měsíců k tomu, připadá mi to jako věčnost. Cítím takovou nostalgii, že se mi chce křičet. Chtěl bych vykřičet do světa, že se mi stýská po tomhle městě, po škole a po přátelích. Ale nemyslím si, že by z toho měli řidič anebo ta paní sedící vzadu radost.

„Zlomil jsem srdce dívce, kterou jsem miloval, víte? Byl jsem blbec. Nevěřil jsem si. A vlastně pořád si dost nevěřím. Ale chtěl bych docílit alespoň toho, aby se mnou zase mluvila. A aby její nenávist ke mně byla o něco menší." Tohle jsem ještě nikomu neřekl. Střežil jsem v sobě pravdu, jako kdyby mě její vyslovení nahlas mohlo zabít. Nejspíš proto, že jsem se bál, že když ji vyslovím nahlas a uslyším ji, bude mi ještě hůř, než už mi je. Ale ve skutečnosti to tak není. S touhle variantou jsem ani nepočítal, ale cítím se líp. Je mi líp, když to někdo ví. Když jsem to ze sebe konečně dostal. A co je největším úspěchem, dokážu držet na uzdě svoji moc.

„Tohle mi připadá skoro jako civilizační choroba. Vědomě si odpíráme štěstí, protože si myslíme, že si ho nezasloužíme. Nedokážeme přijímat lásku, protože nedokážeme věřit tomu, že nás někdo skutečně miluje. V dnešní době máme spoustu volného času, během kterého přemýšlíme nad našimi nedostatky, kterých jsme si moc dobře vědomi, a to zabíjí naše sny, naše touhy... Do háje s takovými myšlenkami. Ostatní jsou si taky vědomi našich chyb, a přesto nás milují. Tak proč to nepřijmout?"

Nikdy bych nečekal, že mi může náhodný řidič autobusu v pět hodin ráno přednést takovouto motivační řeč. Ale přiznávám, že na tom něco je.

„Je fajn, že sis uvědomil svoji chybu, chlapče. Přeju ti, aby nebylo příliš pozdě."

Je příliš pozdě?

* * *

V poledne se domem rozezní zvonek, což si získá moji pozornost. Moc často se to totiž nestává.

Můj pohled se setká s pohledem plešatého pana Sanderse, který je mým učitelem. Vypadá stejně zmateně jako já. „Mohl bych se jít podívat, kdo to je?" zeptám se s nevšedně prosebným výrazem.

„Mohli bychom si dát chvíli přestávku. Za pět minut ať jsi zpátky, Elliote," řekne, ale to už jsem jednou nohou pryč z místnosti.

Sejdu schody do přízemí, kde najdu tátu přebírajícího nějakou zásilku od kurýra. „Elliote, nemáš mít teď náhodou hodinu?" zeptá se, mezitímco podepisuje přijetí balíčku. Jakmile je s tím hotov, vrátí papír kurýrovi a ten s rozloučením zmizí.

„Mám přestávku. Co je to za balíček?" zeptám se.

„Mělo to být překvapení, ale když už jsi tu..." Odejde s balíčkem do kuchyně, a tak ho následuji. S pomocí nože začne balíček rozbalovat a já netrpělivě čekám na to, co je uvnitř.

Po tom, co táta z krabice vytáhne tunu pěnové výplně, konečně spatřím hlavní obsah balíčku. Slíbené rukavice.

„Wow," vydechnu, když je táta položí na stůl. „Ve skutečnosti jsou ještě tenčí, než vypadaly na fotce."

Bříšky prstů se dotknu látky rukavic a překvapí mě, jak je tenká. Jak může takový materiál odolat silnému mrazu mojí moci? Jak může odolat jakémukoliv mrazu?

„Doufáme, že ti dobře poslouží, Johne. S pozdravem, David a Michael," přečte táta ze vzkazu přiloženého k rukavicím.

„Škoda, že neví, že jsou pro mě. Rád bych jim poděkoval."

„Je to pro tvoje bezpečí," řekne. „Chceš si je vyzkoušet?" zeptá se.

„Můžu?"

„Jasně," řekne s upřímným úsměvem.

S velkým nadšením, ale také s velkou opatrností si na ruce navléknu rukavice. Jsou jemné, avšak pevné a dokonale mi padnou. Béžová barva je velice podobná barvě mojí kůže a jeden by si z dálky ani nevšiml, že na sobě nějaké rukavice mám.

„Myslíš, že bych měl vyzkoušet-"

„Že se ptáš, Elliote, jen do toho!" zasměje se. Je vidět, že má skutečně radost, stejně jako já.

Nechám svoji moc, aby ovládla mou mysl a převzala kontrolu nad mým tělem. Během krátké chvíle cítím, jak se mi ochlazuje celé tělo a jak mi začínají brnět konečky prstů. Pokusím se z nich vyslat malé ledové proudy proti látce rukavic a na kůži cítím, že se mi to daří, ale jakmile proudy opustí mé tělo, látka je zablokuje. Zcela je pohltí. Celý proces mi připomíná situaci, kdy pára mizí v digestoři.

Táta se sice usmívá a vypadá šťastněji než kdy dřív, ale stejně se rozhodnu s otázkou, zdali se můžu vrátit do školy, ještě chvíli počkat. Nechci zničit tuhle jedinečnou chvíli.