Jako z ledu

❄️ 1. ❄️

Kapitola první:
LUCERNY

Pátek 1. prosince

Brynn

Nesnáším tuhle pitomou narozeninovou tradici. Ale vidět zklamané obličeje svých přátel by bylo daleko horší, proto jen tiše trpím. Ostatně jako každý rok v den svých narozenin.

Kéž by tu se mnou byl Elliot. Pokaždé podváděl a pomáhal mi najít ostatní, aby hra co nejdříve skončila a já v temném lese neumrzla a nestala se lidským rampouchem.

Jenže Elliot tu se mnou není. Už je to skoro dva a půl roku od doby, co zmizel. Přitom mi to připadá, jako kdyby to bylo jen pár měsíců. Mé vzpomínky na něj jsou totiž pořád tak živé a v den mých narozenin vždy ještě živější.

Nikdy nebyl společenský typ, ale kvůli mně všechny tyhle oslavy trpělivě snášel. A taky kvůli tomu, že ho bavilo sledovat, jak se mi nedaří sfouknout prakticky nesfouknutelné svíčky.

Místo toho, abych se soustředila na hru, tak se zase jen přehrabuji v minulosti. Možná, že kdyby Elliot odešel jinak, kdyby se rozloučil, varoval mě, bylo by to pro mě všechno jednodušší. Mohla bych tuhle svoji životní kapitolu ukončit a jít dál. Takhle mám pocit, že je mezi námi něco nedořešeného, co mi brání v posunu vpřed.

Zaženu myšlenky na Elliota a pevně sevřu ručku žluté lucerny ladící s mou tlustou zimní bundou. Zbývá mi už jen patnáct minut z mého půlhodinového limitu a já jsem ještě nikoho nenašla. Zrychlím tedy krok.

Čerstvý sníh mi komplikuje chůzi, ale nenechám se jím zastavit. Když si za jedním z vysokých stromů všimnu slabého světla lucerny, hlasitě zvolám: „Stop!" Lucerna zhasne a já se konečně vydám ulovit svoji první kořist.

Mám povolených jen pět dalších kroků, a tak je využiji tak, abych se zároveň dostala co nejblíže k postavě krčící se za stromem, ale taky, abych obtočila strom a měla alespoň malou šanci jí vidět do tváře.

Udělám pět co největších kroků. Vlastně jsou to spíš skoky, ale i to je povoleno. Pořád jsem dost daleko a noční les oslabuje můj zrak, ale když osobě z pod čepice, jež je stejně temně černá jako zbytek jejího oblečení, vypadne cop blonďatých vlasů, i z dálky je mi jasné, o koho se jedná.

„Mám tě, Ravi," zavolám na ni a až sem zaslechnu, jak poraženě zabručí.

Úplně nejhorší na téhle hře je, že všichni ostatní kromě hledače mají vždy téměř identické černé oblečení, což oslavenci hru v nočním lese nesmírně komplikuje. Je velice těžké poznat, kdo se pod vrstvami oblečení skrývá, ale plní to účel, aby byla hra co nejtěžší. Jediný Nolan slaví své narozeniny v létě, a tudíž je tehdy hra o něco jednodušší, jelikož pod lehkým letním oblečením je snazší odlišit jednotlivé postavy hráčů.

„Tady máš," řekne mi Ravi, když k sobě dojdeme. Natáhne ke mně ruku a já si od ní převezmu malou krabičku obalenou balicím papírem. Nedokážu se ubránit malému úsměvu. Přestože nejsem příliš materiální člověk, Ravi mi vždycky daruje něco, co mi udělá upřímnou radost, takže už se těším, až krabičku budu moci rozbalit a otevřít. „Příště si musím dát větší pozor."

„To bys měla," zasměji se. „A děkuju ti," řeknu vděčně a strčím si krabičku do hluboké kapsy u bundy, ze které ji určitě nevytratím.

„Není zač. Všechno nejlepší, zlato," popřeje mi a vezme mě do svého vřelého objetí, kterým mě skutečně zahřeje, i když jen na chvíli. Pak ze sněhu vyloví svoji vlastní lucernu a z kapsy vytáhne obyčejnou svítilnu. „Budu na vás čekat ve srubu," oznámí mi.

Rozloučíme se a já se vydám hledat dalšího člena skupiny.

Pečlivě procházím les a neustále se kolem sebe otáčím, aby mi neunikl jediný záblesk světla, ale všechna snaha je marná. Lehce si stáhnu levou rukavici, abych se podívala na hodinky. Zjistím, že mi zbývá posledních pět minut. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych měla jen posledních pár minut z časového limitu hry, a přitom dostala jen jednoho jediného člověka. Čekala jsem, že když se mi letos podařilo chytit Ravi, nejlepší hráčku z celé skupiny, tak se mi bude dařit jako nikdy a najdu všechny včas. Ale vypadá to, že jsem prohrála.

Rozhodnu se, že se pomalu vrátím ke srubu. Stejně jsem zašla už příliš hluboko do lesa a nerada bych se tu ztratila. Třeba se mi podaří někoho najít cestou zpět.

Přemýšlím nad tím, jak je možné, že jsem letos tak pohořela. Nejsem na sebe naštvaná. Na dárky od ostatních si sice za trest budu muset počkat až do zítřejšího rána, ale to mě netíží. Jen mě začíná rozčilovat, že se mi v poslední době nic nedaří. Všechno se mi doslova rozpadá pod rukama a netuším proč. Mám takový špatný pocit, jako by se mělo něco stát. Něco, co nasadí korunu všem malým pohromám, které se teď v mém životě udály.

Brodím se sněhem s pohledem upřeným na svoje nohy, urputně přemýšlejíc o svém životě, když v tom zakopnu o něco tvrdého schovaného pod pokrývkou sněhu. Upadnu a lehce se zabořím do čerstvého prašanu, přičemž mi z rukou vyletí lucerna a svíčka v ní zhasne. Když se po chvilce opět postavím na nohy a začnu ze sebe oprašovat sníh, údivem málem upadnu znovu.

Přede mnou se totiž tyčí zledovatělý strom. Vypadá, jako kdyby do něj narazila mořská vlna a v době, kdy došla do mrtvého bodu, ji někdo zmrazil.

Nevěřícně hledím na tu podivuhodnou krásu a není mi jasné, jak se takový úkaz zrodil.

Nemám u sebe mobil, abych si ten strom mohla vyfotit, tak si ho tedy jen vtisknu do paměti, abych se později mohla podívat na internet, jestli se už někdy něco takového na nějakém jiném místě objevilo.

Z mého obdivuhodného pozorování ledového stromu mě vytrhne záblesk bledě modrého světla. Na moment doufám v to, že se jedná o světlo z další lucerny, ale vzápětí mi dojde, že to není možné. Světlo lucerny je teplé, a ne mrazivě namodralé.

Udělám pár kroků zpět a dávám si pozor, abych znovu nezakopla o kus ledu ve sněhu. Z dálky, na místě, kde je les již tak hustý a tmavý, že bych se do něj v tuhle noční dobu děsila vkročit, vysvitne další paprsek světla. Míří skoro na mě, a tak rychle uskočím, a paprsek zasáhne strom za mnou. Okamžitě se na něm objeví rozrůstající se ledové kolo a statný strom zmrazí téměř z poloviny.

Nechce se mi věřit vlastním očím.

V tomhle lese se něco děje. A je to hodně zvláštní. Jako by to ani nebylo z našeho světa. A vím jediné. Rozhodně nechci být u toho, až mým směrem přiletí další ledový paprsek, na to je až velká šance, že by tentokrát zasáhl mě. A nejsem si jistá, že bych to ustála stejně bravurně jako ten strom.

Rozběhnu se směrem ke srubu a v pravidelných intervalech se za sebe otáčím, abych se ujistila, že mě žádný z ledových záblesků, které by ze mě udělaly lidský rampouch, nepronásleduje.