Jako z ledu

❄️ 12. ❄️

Kapitola dvanáctá:
CHVILKA ZAKÁZANÉHO ŠTĚSTÍ

Úterý 13. prosince

Elliot

Dlouho jsem nebyl nervózní z toho, že mi zvoní mobil. Zaprvé proto, že mi posledního dva a půl roku skoro nikdo nevolal, a zadruhé proto, že jsem nečekal na hovor od Brynn.

„Elliote?" ozve se její hlas, když nic neříkám, protože nejsem s to mluvit. Jen těžko se mi věří tomu, že se mi skutečně ozvala. Sice ne hned po tom, co jsme se sešli, ale ozvala se.

„Ehm, ahoj," vysoukám ze sebe konečně a ona se zasměje.

„Napadlo mě, nechtěl by ses projet?" zeptá se.

„Projet? Myslíš jako na výlet?"

„Jo, tak trochu. Na sněžném skútru, co ty na to?"

„To zní skvěle, jasně," řeknu, ale ve skutečnosti jsem z toho už teď trochu nesvůj.

„Dobře, můžu tě vyzvednout v pět U Waltera?"

„Domluveno."

* * *

„Na co koukáš?" zeptá se táta, když vejde do obývacího pokoje, a najde mě, jak jsem očima ponořen do dění na obrazovce televize.

Pravděpodobně si toho už dávno všiml, ale i tak mu odpovím: „Na hokej."

„Můžu koukat s tebou?" zeptá se. Překvapí mě to, protože mě se sledováním hokeje už tak stokrát odmítl a najednou je tady a ptá se, jestli se na něj se mnou může dívat.

„Proč ne."

Táta si vezme něco z kuchyně, a pak se v dostatečné vzdálenosti posadí vedle mě na gauč. „Nedáš si?" zeptá se a nabídne mi preclíky.

„Jo, díky."

Celé mi to přijde nějaké podezřelé, a tak se zeptám: „Ty už neprogramuješ?"

„Pro dnešek jsem si už dal volno. Hele, Elliote, nestýkáš se s někým?" zeptá se a mně málem zaskočí preclík v krku.

„Co? Já?"

„Nedivil bych se tomu. Kluk ve tvém věku..."

„Tati, prosím tě, kdybych se s někým stýkal, asi bys o tom věděl. Stoprocentně by se mi to nepodařilo utajit, takže můžeš být klidný. Jen rád trávím čas sám venku. Nevím, jestli je to divné, ale víš, že nejsem normální teenager. Vzhledem k tomu, co umím," řeknu a lusknu, načež se ze stropu snese několik sněhových vloček. Překvapivě jsem nezmrazil celou omítku jako se to stalo loni. Na dlouhou dobu to bylo naposledy, co jsem se tak radoval, když dal můj oblíbený tým gól.

„Jen jsem si říkal... Četl jsem na internetu článek od místního časopisu a byla v něm Brynn, jak se toulá někde po lesích a ty jsi často pryč, tak mě napadlo, jestli se zase nevídáte."

„Aha, takže takhle to je. Žádná nová známost, ale Brynn. Mohl jsi to říct rovnou. Co kdybych se s ní vídal?" zeptám se. Můj tep se znatelně zrychlí, protože takhle s tátou většinou nemluvím, a mám obavy z toho, jak bude reagovat.

„Elliote, prosím tě, víš, že to nejde. Je to pro tvoje dobro a pro její bezpečí. Řekni mi, že se s ní nevídáš."

„Nevídám," ujistím ho a vezmu si od něj další preclík. Nelíbí se mi, že mu musím lhát. Ale copak mám jinou možnost? Jestliže chci Brynn vidět, lhaní je jediná možnost, jak toho docílit.

* * *

Jakmile pro mě Brynn přijede, nasadí mi na hlavu přilbu a řekne mi, abych se jí chytil kolem pasu. Vypadá, že je z toho stejně v rozpacích jako já, ale nic neříká, a tak se seberu, a přestanu z toho dělat složitou věc. Je to v rámci bezpečnosti, nic víc.

Brynn probudí stroj k životu a rozjede se s ním pryč od hostince, který je teď ozdobený barevně svítícími řetězy a dalšími vánočními dekoracemi. Vydáme se do hor a já si jízdu zasněženou krajinou překvapivě užívám.

Občas si ani neuvědomuji, jaké má zima kouzlo, protože s jedním takovým zimním kouzlem žiji skoro celý život a nachází se přímo v mém těle. A dost mi ztrpčuje život.

Často teď před spaním přemýšlím nad tím, jak mi rodiče už od doby, co jsem byl malý kluk, říkají, že moje moc je dar. A taky, jak je skvělé být jiný než ostatní. A to neříkají jen oni. Říkají to lidé po celém světě. Ve škole, na internetu, ve filmech, seriálech a knihách. Jenže co je na tom tak skvělého? Když jste jiný, tak často nezapadáte, a na tom nevidím vůbec nic skvělého.

Jak může být moje moc dar, když mě činí jiným a tím mě straní od zbytku společnosti?  Lidé jsou společenské bytosti, a přestože jsou tací, kterým samota vyhovuje, nikdo nechce být sám na Štědrý večer. I když většinu času nejsem osamělý, když jsem sám, jsou chvíle, kdy bych si přál, aby vedle mě byl někdo další. Někdo, koho bych mohl rozveselit, abych cítil, že můj život má skutečně nějaký smysl. Protože žít život bez jakéhokoliv smyslu je jako trpět a nevědět proč.

„Jsme tady," oznámí mi Brynn, když se zastavíme na nějaké vyhlídce za městem. Sesednu ze skútru a přejdu k okraji srázu, ze kterého kdybych spadl, tak je se mnou ámen. Pohlédnu před sebe a z výhledu se mi zatají dech. Tak impozantní pohled na město jsem ještě neviděl, a to jsem si myslel, že tyhle krajiny znám jako svoje boty.

„To je úžasný," vydechnu a z úst se mi vydere obláček páry.

„Že jo," řekne Brynn, když si stoupne těsně vedle mě. „Objevila jsem to tu v podstatě nedávno, ale už se to stihlo stát jedním z mých nejoblíbenějších míst."

„Je od tebe hezké, že jsi mě sem vzala. Vážím si toho."

„Ale jdi, to je maličkost," vysloví s mírným začervenáním.

„Vlastně... Mohla bys pro mě jednu maličkost udělat?"

„Jakou?" zeptá se.

„Neříkej nikomu, že se se mnou vídáš. Moji rodiče o tom neví a nebyli by příliš nadšení, kdyby to teď zjistili. No, to je možná slabě řečeno... Vyváděli by."

„Já už jsem to někomu řekla..." přizná.

„Komu?"

„Mámě. Ví, že vím, že jste se neodstěhovali na druhý konec světa, a ví, že jsme spolu mluvili. Řekla jsem jí o té žalobě, protože jsem chtěla vědět, proč zašla tak daleko, ale v podstatě jsem se nedozvěděla nic nového. Promiň," řekne a chytí mě za ruku. „Jenže já už nedokážu dále žít tímhle způsobem. Ve lži a v mlze. Elliote, mám tušení, že mi všichni lžou, a to včetně tebe, a já nevím proč. Ale věř mi, když říkám, že to zjistím."

„Brynn, nevím, o čem to mluvíš. Já ti-"

Nestačím dokončit větu, kterou jsem načal, protože mě Brynn políbí. Chci se odtáhnout, ale nedovolí mi to. Zpanikařím, ale pak si uvědomím, že mám nové rukavice, a jí se nemůže vůbec nic stát. A tak se jí poddám a alespoň na chvíli si dovolím být šťastný. Už tak jsem porušil všechny zákazy a jistojistě mě čeká trest. Tak ať už to tedy stojí za to.