Princ z Asgardu

Ztracený

******Děj se odehrává, před filmy o Avangers i před Thorem. Takže kdyby byli případné zmínky o některých věcech a neseděli s časovou linkou tako sorry :D *******

Valeria, tak jako každý letní podvečer, seděla na terase a upíjela horký bylinkový  čaj. I přes to, že byl prostředek léta, tady na pobřeží bylo počasí chladné. Zasněně pozorovala, jak vlny moře narážejí na útesy a paprsek majáku, který střežila, pomalu při stmívání začíná osvětlovat cestu lodím, které tuto oblast míjely. 

Valeria tady byla spokojená. Samota jí vyhovala. Byla daleko od všeho šumu měst a od všech těch otravných lidí, kteří neustále někam spěchají a pořád si na něco stěžují. 

Slunce už bylo za obzorem a nastala noc. Valeria dopila svůj šálek čaje, posbírala zbytek věcí ze stolku a chtěla se vydat dovnitř do majáku. 

Černočernou oblohu však prořízlo ostré barevné světlo a něco jakoby dopadlo do lesů.

,,Zvláštní." zamumlala si pro sebe Valeria. 

Ještě nikdy jsem neviděla dopadnout meteorit. Přemýšlela.

Podle světelné stopy, která po něm chvíli zůstala, Valeria odhadla, že musel být opravdu velký. Valeria vyšla po schodech až na vrchol majáku a rozhlédla se po lese. Nikde ani známka toho, že by tam právě dopadl obrovský kus kamene z vesmíru. 

Čím déle nad tím přemýšlela, tím více ji zvědavost nahlodávala, ať se jde podívat. Konec konců, kolikrát v životě má šanci něco takového vidět a sáhnout si na to.

Zvědavost přeci jen zvítězila. Valeria si natáhla lehký bavlněný svetr, vzala baterku a vyrazila do lesa. Směr, kam meteorit dopadl odhadla, avšak ani po hodině hledání nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížila svému cíli. Taky jí začínala být zima. Lehký svetřík asi nebyl tou pravou volbou pro výpravu do lesa.

Když ani za další hodinu nic nenašla, vzdala to a vydala se zpátky k majáku. Sotva se Valeria otočila, zjevil se před ní vysoký muž. Valeria sebou cukla. Opravdu ji vyděsil. Posvítila na něj baterkou, aby si ho lépe prohlédla.

Muž měl uhlově černé dlouhé vlasy a ostré rysy ve tváři, co však Valerii překvapilo, bylo jeho oblečení, které lehce přípomínalo zbroj. Černo zelený dlouhý kabát se zlatými výšivkami vypadal roztodivně. Ale jinak byl tento muž opravdu pohledný.

Stejně jako si Valeria prohlížela jeho, prohlížel si on ji. Oba dva mlčeli a čekali, kdo promluví první.

Nakonec se jako první promluvit odhodlal muž.

,,Kde to jsem?" řekl vážným hlasem.

,,V lese?" odpověděla nejistě Valeria.

,,Bezva... Ale kde konkrétně? Co je tohle za místo?" 

,,Poloostrov Aill Na Brun, západně od Limericku." oznámila Val.

Muž se na ni tázavě podíval. 

,,Ztratil jste se? Kdo jste?"začala se nervózně vyptávat.

Muž mlčel.

,,Tak hele. Já teď v klidu odejdu domů a vy si tady dodělejte cokoliv jste tady zamýšlel dělat." řekla a pomalu začala couvat.

,,Počkej!" zakřičel na ni. 

,,Já.... jsem se ztratil." řekl nakonec.

,,Tak přeci se jen někam dostáváme." usmála se na něj a podala mu ruku.

,, Já jsem Valeria. Nebo Val. Obojí je v pohodě."

,,No já....." začal si cizinec mrmlat.

,,To jsi ztrail i jméno?" zasmála se.

,,Tak nějak." odpověděl.

,,A sakra..."