Jmenuji se Blade a je mi sedmnáct let. Žil jsem s rodiči na kraji města. Ale když mi bylo osm měli mí rodiče autonehodu a nepřežili ji. Kvůli tomu abych nemusel do děcáku se mě ujala moje teta. To znamenalo stěhování a já jsem se stěhovat nechtěl. Chtěl jsem zůstat v domě kde jsem žil s rodiči. Kdybych odešel tak bych je úplně ztratil. Zmizeli by. Stále jsem věřil že se jednoho dne vrátí domů. Usmějí se na mě, obejmou a řeknou mi to jejich obvyklé „Jsme doma." Teta mě ale nakonec přemluvila k tomu abych se k ní nastěhoval, a tak jsem odešel. Slíbil jsem si, ale že se jednoho dne do toho domu vrátím a budu tam zase žít. Tetin dům byl malý. Hned první den, co jsem se nastěhoval jsem poznal tetinu dceru, moji sestřenici, a jejího manžela. Všichni na mě byli velmi milí ale i přesto jsem si z nějakého důvodu v jejich domě připadal jako naprostý cizinec. A taky jsem se necítil vítaný. Do patnácti let jsem s nimi žil a pak jsem se rozhodl že odejdu. Nic jsem jim neřekl a opustil jejich malý dům. Vrátil jsem se zpátky do, teď už mého, domu na kraji města. Od té doby žiji sám a teď už nemám nikoho na koho bych se mohl obrátit. Nemám nikoho, koho bych mohl považovat za přítele. Nastoupil jsem na jednu střední školu. Doufal jsem, že tam najdu někoho, kdo by mě pochopil a přijal. A tak jsem teď tady u té největší školy ve městě...
Stojím před budovou jménem škola a mám trochu strach. Když jsem nastupoval na základku byl jsem nadšený. Ale to bylo ještě před tím, než mí rodiče zemřeli. Teď je všechno jinak. Nejsou tady a ani už nikdy nebudou. Na ten den, kdy zemřeli asi nikdy nezapomenu, nebyl jsem sice u toho, ale vím, co se tenkrát stalo. Policajt, který přišel ke mně domů říkal, že nějaká skupinka puberťáků zkoušela řídit auto a moc se jim to nepovedlo. Narazili do auta před sebou, to auto patřilo mým rodičům. Auto puberťáků vybouchlo a zabilo všechny co v něm seděli. A pak řekl že je mu to velice líto. Nejspíš si myslel že když řekne někomu, komu je osm let, že mu zemřeli rodiče tak bude v pohodě. Mýlil se. Tenkrát jsem v pohodě rozhodně nebyl. Ale to je teď už jedno, přenesl jsem se přes to. Teď je už všechno OK. Myslím, že bych měl jít do školy nechci přijít hned první den pozdě. Zhluboka jsem se nadechl a zamířil ke vstupu do budovy přede mnou. Ve škole byla spousta lidí. Byli tu skupinky kluků i holek kteří si spolu povídali. Když jsem procházel kolem cítil jsem na sobě pohledy některých studentů což mě abych byl upřímný trochu znervózňovalo. Nemám pozornost zrovna rád.
Najednou na mě někdo za mnou promluvil a vytrhl mě tím ze zamyšlení. „Ahoj já jsem Black, ty jsi tu nový že?" Otočil jsem se a podíval se na toho kdo na mě promluvil. Přede mnou stál kluk s oranžovými vlasy, které mu zakrývali pravou část obličeje, s očima oranžovo zlaté barvy a s úsměvem na tváři. Na sobě měl modré tričko, mikinu a rifle. Okolo krku měl řetízek se křížkem a sluchátka. Byl skoro stejně vysoký jako já. To že mě někdo oslovil bylo nečekané, nikdo se mnou takhle už dlouho nemluvil. S odpovědí jsem chvíli váhal. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat nebo říct. Nakonec jsem řekl: „A-ano jsem tu nový." Znovu se na mě usmál. „Chceš abych tě tady provedl?" Nejistě jsem přikývl. Vypadá jako milý člověk ale to na začátku všichni. Black mě chytil najednou za zápěstí a táhl mě ke schodišti které bylo za námi. Nestihl jsem ani nic udělat. Black mě táhl školou a říkal mi kde je jaká místnost "tohle je učebna chemie a tohle zase tělocvična..." Takhle to pokračovalo, dokud mě Black nedotáhl na střechu školy. Na střeše to bylo překvapivě hezké. Po tom, co jsem s Blackem prošel celou školu bylo příjemné konečně zastavit. Ani nevím, kolik schodů a chodeb jsme prošli. Začínám mít pocit, že je tahle škola snad nekonečná. Nejspíš si nikdy nezvyknu procházet touhle školou plnou chodeb, schodů a dveří. Black vzdychl a znuděně řekl: „Už bych měl jít do třídy, bude za chvíli zvonit. Ty bys měl teď asi najít svou třídu. No nic už musím jít." Přikývl jsem a pousmál jsem se. „Dobře, uvidíme se později Blacku." Black přikývl, usmál se a odešel. Po chvíli jsem se vydal najít svou třídu. Myslím, že moje třída je v prvním patře. Seběhl jsem všechny schody a vydal se ke dveřím od mojí třídy. U dveří jsem se zastavil. Nadechnul jsem se a zaklepal. Za chvíli se dveře otevřeli a tam stála žena v bílém tričku a s modrými riflemi. Měla blonďaté vlasy, které jí padali na ramena. Její oči měli světle modrou barvu. Byla docela hodně vysoká. „Oh, ty jsi ten nový žák? Pojď dál" otevřela dveře a ustoupila abych mohl vejít do třídy. Nejistě jsem vešel a doufal jsem, že to bude všechno v pořádku. Ve třídě jsem spatřil plno cizích tváří až na jednu, Blackovu. Usmál jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Paní učitelka si stoupla k tabuli a pokynula mi abych si stoupl vedle. Poslechl jsem ji. „Všichni poslouchejte, tohle je Váš nový spolužák..." zarazila se a já rychle řekl: „Blade." Ve třídě zavládlo ticho. Bylo to trochu nepříjemné abych byl upřímný. Nechápal jsem proč všichni mlčí. Co se děje? Řekl jsem snad něco špatně? Black se stále usmíval, což mě trochu uklidnilo. "Dobře Blade, sedni si vedle Blacka" řekla po chvíli učitelka a ukázala na lavici vzadu kde seděl usmívající se Black. Nejspíš si všimla mé nervozity i přes to že jsem se ji snažil skrýt. Poslechl jsem ji a rychle jsem zamířil k Blackovi. Jak jsem procházel uličkou mezi lavicemi slyšel jsem, jak si někteří mezi sebou něco šeptají. Bylo to trochu nepříjemné. Když jsem se posadil všiml jsem si, že se na mě všichni dívají a zase jsem znervózněl. Vážně bych chtěl, aby se na mě nedívali. „Nevšímej si jich" řekl mi Black vedle mě a já se na něj podíval. „Nevíš proč všichni začali mlčet, když jsem řekl, jak se jmenuji?" zeptal jsem se a Black se na mě usmál. „Bohužel ne. Ale dám ti radu. Na tvém místě bych si dal dobrý pozor na tamtoho kluka, jmenuje se Jack a je to snad nejhorší kluk na škole. Radši se od něj drž dál" Black pokynul hlavou ke klukovi který vypadal, že mu nedělá problém zmlátit nováčka. Pouze jsem přikývl. To poslední, co chci je mít s někým problém hned první den ve škole. Najednou jsem na sobě ucítil něčí pohled. Jack se na mě díval s takovým výrazem ve tváři, který říkal že on je ten nejlepší.
Když skončila první hodina zvedl jsem se ze svého místa v lavici a chtěl jsem vyjít ze třídy. Jakmile jsem byl skoro u dveří zablokoval mi je Jack. „Ty někam jdeš?" zeptal se mě s úšklebkem. „Prosím nechci žádné problémy, chci pouze projít" řekl jsem co nejklidnějším hlasem. Nejspíš to Jacka naštvalo, protože do mě strčil. Neustál jsem to a spadl jsem na zem. Black si toho všiml a rychle za mnou přiběhl. „Jsi v pohodě Blade?" Chtěl mi pomoct na nohy, ale Jack ho chytil za vlasy a strhl k zemi. „Už zase se mi pleteš do cesty? Měl bych tě naučit lepším způsobům!" Jack se ušklíbl a kopl do Blacka a ten se klesl do kolen. „N-nechej ho J-Jacku" řekl s roztřeseným hlasem Black a podíval se mu do očí. Na Jackově tváři se objevil široký úsměv. „Nechat ho? Ses snad zbláznil!" Black se s námahou postavil na nohy a tentokrát už mnohem sebejistěji řekl: „Nechej ho na pokoji." Místo odpovědi dostal další ránu od Jacka. Black se skácel k zemi a začal kašlat. Cítil jsem, jak ve mně vře vztek. Kdo si sakra myslí že je?! Vztek ve mě byl každou sekundou vetší a vetší. Podíval jsem se na Blacka, který klečel na zemi a kašlal. V očích měl strach a bolest. Najednou jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, že musím tohohle idiota přede mnou zastavit. Nezvladatelný hněv bylo to jediné, co jsem vnímal. Postavil jsem se na nohy a podíval se na Jacka. Je čas to tady ukončit. Nedovolím mu, aby ubližoval mému kamarádovi. Jack se napřáhl rukou, aby mě praštil. Bez váhaní jsem se vyhnul a dal jsem mu pěstí do obličeje. Jack je možná mnohem větší a možná i silnější, než já ale to je mi jedno. Znovu jsem Jacka praštil, ale tentokrát mnohem silněji než předtím. Cítil jsem tupou bolest v ruce. Jack se zapotácel a ucouvl dozadu. Rukou se chytil za nos, ze kterého mu tekla krev. „Ty! Jen počkej ještě jsme neskončili" na to se otočil a utekl. Usmál jsem se a cítil, jak mě vztek opouští. Otočil jsem se na Blacka a pomohl mu vstát. „D-díky" pouze jsem přikývl. Nevěděl jsem, co bych mu měl teď říct. Nejsem zvyklí na to, že mi někdo za něco děkuje.
Když skončila škola šel jsem domů. Black bydlí prý stejným směrem jako já, a tak šel se mnou. "Hele Blade nechtěl bys jít dneska na párty? Chci ti nějak poděkovat za to, že jsi mi pomohl... " zastavil jsem ho mávnutím ruky. „To je v pohodě. V kolik je ta párty?" Blackovi se na tváři objevil široký úsměv. „O půlnoci" řekl vesele a já na něho zůstal zaraženě zírat. „Cože?! Děláš si srandu, že jo?" Black zavrtěl hlavou a s klidem v hlase řekl: „Ne nedělám, jestli chceš tak přijď. Pošlu ti adresu dobře? Oh to mi připomíná... Dáš mi své číslo?" Přikývl jsem a nadiktoval mu ho. „OK tak se uvidíme později. Zatím se měj" řekl a potom se rozběhl pryč. „Dobře, přijdu!" zavolal jsem na něho, než mi zmizel z dohledu. Pomalu jsem šel dál domů a tiše doufal, že jsem se rozhodl správně. Snad se na té párty nic nestane. Aspoň v to doufám.
ČTEŠ
Ozvěny stínu
RandomSlyším nějaké hlasy, nejspíš už začínám bláznit. Zdají se mi sny o místu, které ani nemůže být skutečné. Když se mi začali zdát sny o tom místu, celý můj život se změnil. Začalo se dít hodně špatných a strašných věcí. Proč se to děje? Chci, aby to u...