Zdravím! Jak vypovídá název, jedná se o "příručku" nádherného světa J. R. R. Tolkiena. Snažím se co nejpřesněji a do detailů probrat různé oblasti Středozemě (respektive celé Ardy) a pokaždé přijít se zajímavostmi a teoriemi, které sice jsou dostate...
Kromě Silmarillionu existuje ještě jedna podobná kniha, možná o něco podrobnější, která popisuje historii (nebo alespoň její část) Prvního věku. Jmenuje se Kniha ztracených pověstí a je mnohem starší než Silmarillion. Zůstává otázkou, co všechno by Tolkien později vyškrtnul, kdyby chtěl znovu udělat podrobnější historii Prvního věku, a co by nechal. Každopádně v jedné kapitole téhle knihy je úžasná pasáž o tzv. domě ztracených her. Tolkien o něm složil báseň (r. 1915), která je za mě neskutečně nádherná (i když v poezii zas tak zběhlá nejsem) a možná i moje nejoblíbenější (pokud ale básně moc nemusíte, máte mé povolení ji přeskočit). Existuje ještě pozdější verze, tu jsem přiložila na konec kapitoly (i s krátkým komentářem Christophera T.).
Ty, Já a Dům ztracených her
Známe ta místa, Ty a já, už jsi tam se mnou byla, za starých, dlouhých, dětských dnů, snědý chlapec a víla. Bylo to snad na stezkách snů chladné a bílé zimy, anebo v letních ospalých modrých hodinách soumračných s dekami zmuchlanými, kdy jsme se v Spánku ztratili – a setkali se tam, kde do Tvých tmavých kadeří jsem svoje zamotal.
Tak jsme se plaše toulali, v písku pohádek sbírali perel a mušlí kbelíky a slyšeli jsme slavíky zpívati ve větvích. Na stříbro narážely rýče tam v mořích jiskřivých, na břehu spících údolíček a přes uličky neznámé, které dnes marně hledáme v šeptavém stromoví. Vzduch nebyl nocí ani dnem, světlý a přitom tmavý byl, když chaloupku nám odhalil, domov Ztracených her: chaloupku bíle natřenou, se zlatou střechou slaměnou, ze které jemným mřížovím vidíš moře se dmout; i naše dětské záhonky tu byly – naše pomněnky, chudobky mezi řeřichou a modrou nemonkou. Zdi lemovaly truhlíky, jež přetékaly hvozdíky, vranečkem, stračkou, plaménky pod májkou červenou; na cestách kolem plesaly bíle oděné postavy a s nimi Ty se mnou Jedni z konviček stříbrných vodu na druhé lili, jiní však, myslí vážnějších by pro ně postavili ve větvích domek celý; další na střechu šplhali, druzí si v skrytu broukali, jiní se roztančili zas, splétali věnce z sedmikrás, honili zlaté včely; občas nějaký párek stál s červenou lící opodál, o dětských věcech rozmlouval – – a k těm jsme náleželi.
A proč nás vlastně zítřek vzal a šedou rukou odved zpět, aniž nám víckrát ukázal Chaloupku a kouzelný svět – – ten svět, který se rozkládá k zahradám od pobřežních skal, a kde je všechno, co kdo znal – – co však neznáme, Ty a já.
No není nádherná? Ale o čem ta báseň vlastně je? Celý "děj" Knihy ztracených pověstí se odehrává na Tol Erresëa v Domě ztracených her, kde se každý večer vypráví nejrůznější příběhy a pověsti. Jedním z posluchačů je člověk jménem Eriol, který chce zjistit víc o Ardě a o původu elfů.
Jenže tahle báseň nevypráví o tomto domě. Je o jedné chaloupce ve Valinoru. Říká se jí "Dům dětí ve Valinoru" nebo "Dům her ve spánku", ale lidé mylně říkají "ztracených her". A co to tedy je?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
