Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 13. Stal jsem se pokusem a nakonec skončil v Sherlockově posteli

Rozhodně se po té naší první cestě do parku ve dne nic nezměnilo. Ráno měl opět jednu z těch svých nálad, takže jsem nakonec raději odešel do práce dřív, přičemž i při odchodu na mě křičel. S povzdechem jsem se v prvním patře rozloučil s paní Hudsonovou, narovnal si kabát a vyrazil do práce.

V ordinaci jsem nad tím dlouho přemýšlel. Musel jsem Sherlocka chápat jako složitého člověka. Přece jen, byl to geniální čaroděj někde na spektru autismu a k tomu z nějakého důvodu zabil svého přítele. Tomu také musím nějak přijít na kloub, aniž bych se na to ptal jeho, protože mi o tom zcela očividně sám neřekne. Hlavně, že se mi téměř představil jako vrah. Snaží se mě prostě zbavit, nebo je o tom sám přesvědčený? Něco mi říká, že to bude to druhé...Bože, do čeho jsem se to zapletl?

Náladu mi rozhodně nezlepšila ani Rose, která mi přistála na rameni již po hodině a zrovna když jsem měl první pacientku. ,,To je...svítící vlaštovka?" vydechla paní Brownová překvapeně a já si zhluboka povzdechl. ,,Ano," přisvědčil jsem a pokusil se znovu vrátit k objasňování jejích předepsaných léků. Zdálo se však, že ji Rose tak zaujala, že mě přestala úplně vnímat a místo toho sledovala vlaštovku na mém rameni, zrovna když si narovnávala křídla.

,,Paní Brownová," vzdychl jsem. ,,Rose vám v bolestech žaludku nepomůže," připomněl jsem jí, odehnal si toho otravného ptáka z ramene a vtiskl jí recept do ruky. ,,Prosím, tady to tedy máte napsané. Skočte si do lékárny a za měsíc se vraťte na kontrolu," oznámil jsem jí. Ještě chvíli ode dveří pozorovala Rose, která mi teď rozzlobeně klovala do zad, ovšem nakonec přece jen odešla.

Samozřejmě mi Sherlock opět napsal, že se nudí. Odepsal jsem mu, ať mi dá pokoj a že nejsem žádná jeho zábavní atrakce ani nic podobného a vyslal vlaštovku z okna. V další chvíli jsem si ke všem okenicím šoupal štafle, abych je pořádně zamkl. Jestli tohle nezabere, tak už nic.

Opravdu to zabralo, Rose seděla za oknem a dívala se dovnitř, což se mi podařilo ignorovat. Poté však začala do okna narážet a když jsem nějak dokázal ignorovat i to, prostě ztichla. Vyděsilo mě to, protože kdyby se zničila, Sherlock by jistě byl hodně naštvaný, a tak jsem konečně zvedl hlavu, abych se podíval.

Ta věc nějak dokázala použít štěněčí pohled. Prostě seděla za oknem, jedno křídlo na skle a dívala se mi do očí. Otřásl jsem se. Skutečně druhý Sherlock Holmes. Nedala si pokoj a dál mě sledovala. To by mi zas tolik nevadilo, kdybych ten její pohled přímo necítil. Po obědě jsem to konečně vzdal, otevřel okno a Rose rychle vletěla do ordinace a zběsile mi mávala křídly před obličejem.

,,Proboha, to si tak naštvaná?" zeptal jsem se jí otráveně a konečně otevřel vzkaz od Sherlocka. On ovšem za tu dobu mé ignorace stihl těch vzkazů napsat deset a já měl obavy si je přečíst. Zrak mi upěl na tom posledním, který mě upřímně zarazil.

Můžeš si za to sám.

Co tím myslí, že si za to můžu sám? Za co proboha? Musí si ze mě dělat legraci. Neumí moc dobře vtipkovat, ano. To bude ono. Prostě hloupá legrace. Bylo by mu to podobné. Lehce jsem si oddechl, avšak v hloubi duši jsem měl stále takový drobný špatný pocit, který ne a ne přestat. Musel jsem odejít z práce o něco dřív jen abych jej utišil.

Jakmile jsem vstoupil do bytu, obklopilo mě hrobové ticho. Myslel jsem, že Sherlock prostě někde leží zavřený ve svém myšlenkovém paláci, a tak jsem se ho vydal hledat. Můj pokoj byla ta poslední místnost, která mi zbývala a já pomalu začínal být naštvaný. Co má co dělat v mém pokoji? Já také respektuji, že mě nechce ve svém, tak co si o sobě proboha myslí?

Téměř jsem tam vběhl, jenže to jsem ještě netušil co mě čeká. Hlas se mi úplně zadrhl v krku a chvíli jsem byl schopen jen zírat na obsah mého pokoje. Na mojí posteli leželo rozházené peří z roztrhnuté peřiny a polštářů, jakoby tu zuřilo jakési divoké zvíře, moje oblečení leželo poházené a z velké části zničené a roztrhané na zemi a to samé všechny mé knihy, které jsem si nechával doma, ty teď ležely z jedné části na mém stole a z druhé na zemi, ve stejně zničeném stavu jako to ostatní. A vprostřed všeho toho chaosu, v klidu a s rukama pod bradou, seděl v tureckém sedu Sherlock Holmes, jakoby tohle měla být nějaká šílená hodina meditace.