Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 33. Sherlock Holmes, muž, kterého miluju

Sherlockovo zotavování trvalo pro mě příliš dlouhou dobu. Nebylo tedy divu, že když mi doktor oznámil, že ho již zítra pustí, málem jsem začal skákat dva metry do vzduchu. Po návratu z práce jsem doma strávil svůj čas přípravou nového povlečení na Sherlockově posteli a udělal jsem mu i jeho oblíbené jídlo. Ano, opravdu má oblíbené jídlo.

Jenže jakmile jsme společně vstoupili, tmavovlásek šťastně vůbec nevypadal. Sice se letmo usmál když jsem mu podal jeho jídlo, ale obvykle je z něho tedy nadšený více. Musím na něho opatrně. Samozřejmě, není ještě smířený se ztrátou svých magických schopností, ale doufal jsem, že ho návrat domů alespoň trochu rozveselí.

Tmavovlásek si však jen zalezl do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Bylo to znamení, abych k němu nechodil. Sice už mi v tom nemohl zabránit, ale jeho přání jsem hodlal respektovat. Povzdechl jsem si tedy jen a sedl si s rozečtenou knihou na pohovku. 

Večer jsem se připravil ke spánku a ustlal si tentokrát v obýváku, kdyby se náhodou něco dělo. A to jsem tedy uhodl správně. V noci mě vzbudilo hlasité třísknutí dveřmi. Podíval jsem se na hodiny. Hlásaly přesně tři ráno. Rychle jsem vstal a běžel se podívat na chodbu.

Když jsem Sherlocka spatřil posazeného před dveřmi, beze slova jsem ho vytáhl na nohy a vedl jej za ruku zpět do bytu. 

,,Vždyť vzbudíš paní Hudsonovou," domluvil jsem mu a kontroloval při tom, zda je v pořádku. 

,,Nemůžu nic dělat. Vůbec nic," řekl místo odpovědi. ,,Nemůžu tam." 

Věděl jsem co tím myslel. Beze slova jsem ho posadil na pohovku a sedl si vedle něho. Tmavovlásek si mi lehl do klína a objal mě kolem pasu. Neplakal, ale cítil jsem jak rychle dýchá. Doufal jsem jen, že se přes tohle období brzy dostaneme. Nerad vidím, jak se tolik trápí. 

Týdny ubíhaly a Sherlock se ne a ne zlepšit. Snažil jsem se s ním o tom mluvit ale marně. Nespal se mnou ani ve stejné posteli, ale zároveň netvořil žádné nebezpečné experimenty. Jakoby se snažil, aby pro mě byl co nejvíce neviditelný. To se mi samozřejmě nelíbilo, protože tím pádem to prostě nebyl on. Musel jsem přijít na kloub tomu, jak mu pořádně pomoci.

Až jedno pondělí k večeru jsem se konečně dozvěděl, co ho nejvíc trápí. Seděl jsem zrovna u svého pracovního stolu a dodělával nějaké papírování z práce, když jsem zaslechl zaklepání na dveře. Dotyčný rovnou vstoupil.

,,Copak, Sherly?" zeptal jsem se aniž bych se otáčel. To co přišlo poté, mě překvapilo natolik, že jsem upustil papír, který jsem držel v ruce.

Sherlock si stoupl za mě a zezadu kolem mě obtočil ruce. Byl jsem překvapený ale usmál jsem se a pevně stiskl jeho paže.

,,Posadíme se spolu a promluvíme si?" 

Jeho ruce povolily. Otočil jsem k němu hlavu. Tiše přikývl a pustil mě. Posadili jsme se na mou postel. Sherlock mě chvíli potichu pozoroval. 

,,Pochopím, když se mnou nebudeš chtít být," začal tmavovlásek a pro změnu právě propaloval roh postele. 

Aha, takže jsem opravdu hádal dobře. Povzdechl jsem si a vzal jsem Sherlocka za ruce, což jej donutilo zvednout zrak. 

,,Sherly, proč si myslíš že jsem se do tebe zamiloval?" Sherlock sebou s těmi slovy trhl, a s potěšením jsem zaregistroval že mu zrůžověly tváře. Opět sklopil hlavu a já cítil, jak se mu trochu třepou ruce.

,,Protože jsem krásný a můžu tě ochránit...a teď...teď nejsem ani jedno," dořekl a vypadal, jakoby se chystal rozplakat. Taky mi nebylo zrovna do skoku. To si opravdu myslel?