Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 4. Pátá hodina ranní je konečná

Sherlockových pravidelných vycházek ven jsem si začal všímat třetí týden. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to ojedinělé záležitosti, ale pokaždé, když jsem v noci byl kvůli odpovídání na dopisy, kterými mí pacienti prosili o rady, vzhůru, čaroděj pokaždé kolem druhé hodiny ranní odcházel. Nejen, že mu ta nespavost škodila, ještě k tomu to bylo krajně podezřelé. V jeden týden jsem si na tu hodinu nastavil budík a opravdu - pokaždé odcházel ve stejnou hodinu. 

Nejhorší na tom však bylo, že pokaždé ráno vypadal krajně vyčerpaně. Trápilo mě to, protože jsem se jako jeho nový doktor strachoval o to, co to proboha vyvádí. Odbyl mě však jen tím, že obyčejný člověk tomu nemůže rozumět. Začal jsem si myslet, že má Sherlock určitě nějaké psychické problémy a třeba chodí v noci někam, kde je zahání. Možná je přece jen trochu jako my ostatní. 

Přesvědčoval mě ovšem o pravém opaku, když v novinách našel nějakou nešťastnou událost. Nelíbilo se mi, jak nadšeně si četl zprávy od policie. Občas si také mumlal, jak jsou policisté hloupí a nevzdělaní. Raději jsem to nechal být a přičetl jsem to k jeho dalším podivným chováním. Nevěřil jsem, že by ten člověk byl schopný něčeho takového sám, když jsem si vzpomněl na to, jak mě zachránil. Proč by jinak obyčejného doktora zachraňoval? 

To však nebylo to, co mě děsilo nejvíce. Zdaleka ne. Co je mi po podivných koníčcích ostatních lidí? Mohl se ke mně ten den chovat jakkoli, čímkoli mě bezdůvodně urazit, nikdy jsem neodešel nadobro. Nedokázal jsem to. Už navždy bych měl před očima jeho tvář, která byla večer zkroucená v bolestné grimase. Jakoby měl nějaký depresivní stav. Seděl schoulený v křesle a smutným pohledem hleděl do neznáma. Ten člověk...měl problémy. Psychické problémy. Nehodlal jsem ho tady nechat, aby spáchal sebevraždu. I kdyby po mně házel třeba kuchyňskými noži. 

Další věc, která mi vrtala hlavou byly ty jeho milostné vztahy. Vlastně, ony se nejspíš tak brát ani nemohly, protože pokaždé skončily okamžitě, kdy měl Sherlock říct, že daného člověka miluje. Většina žen pohořela již ve dveřích. S čarodějovou reputací jsem se divil, že se sem ještě vůbec odváží přijít. Je opravdu krásný, to nepopírám, avšak ví do čeho jdou, tak proč riskovat? Já osobně jsem si také párkrát vyrazil, a pak celou schůzku strávil starostmi, že se ten idiot doma předávkuje, nebo zapálí dům. Znám ho několik měsíců a už mi leze i do milostného života.

U něj je to očividně jiné. Sice už mě nebere jako překážku v jeho bytě (aspoň doufám), ale nemyslím si, že ke mně chová nějaký pořádný názor. Stále mě obdarovává svými ironickými komentáři a občas až krutými poznámkami. Možná to tak bude navždy a měl bych si zvyknout. Nejsem psycholog, ale třeba úplně neví, jak se ke mně chovat? Tuhle jsem ho slyšel prásknout dveřmi do obličeje nějaké ženě se slovy, že je sociopat.

To odpoledne jsem se rozhodl, že si o tom něco přečtu. Když Sherlock prožíval jeden z těch svých zamyšlených stavů, nebo co to vlastně měl, zašel jsem do knihovny a zapůjčil si tam knížku o psychologii dospělých. Vrátil jsem se domů zhruba o hodinu později a ihned se začetl do sekce o sociopatech. Vlastně ani nevím, proč mě to tolik zajímalo. Byl jsem tu přeci jen dočasně, jako Sherlockův doktor a skutečně jsem nebyl psycholog. V hloubi duše jsem však cítil jistou sympatii pro toho horkokrevného génia, který po večerech vypadal jako ztracený chlapec. 

Dříve než jsem se pořádně začetl do jisté kapitoly, zaujala mě jiná kapitola, a to autismus. Přečetl jsem si pár řádků definice a překvapeně zkonstatoval, že to na čaroděje skutečně sedí. 

Chtěl jsem si o tom zjistit více a potřeboval jsem to skutečně vypozorovat, a tak jsem šel do knihovny i další den a půjčil si knihu přímo o autismu. Pro jistotu jsem si nechal obě, kdybych to stejně po nějaké době zavrhl, ale skutečně jsem si myslel, že označení sociopat mi na Sherlocka prostě zase tolik nesedělo, poté co jsem si přečetl odborný popis od zkušeného psychologa. 

Pár dní jsem čaroděje sledoval a pokoušel se vybírat si zrovna chvíle, kdy něco skutečně dělal a ne jen ležel na pohovce a přemýšlel. Většinu času se buď nudil a pokoušel se mě přesvědčit o tom, že studie o astrologii nejsou důležité a děti ve školách by se měly raději učit něco užitečnějšího, nebo se věnoval svým zvláštním zájmům, které jsem připsal do svého výzkumu. 

Jednou se mi toho pitomce dokonce podařilo poslat do obchodu pro mléko, ovšem vrátil se s prázdnýma rukama a s tím, že pokladní na něj byla náhle bezdůvodně naštvaná, když poznamenal, že i cvičené opici by to šlo rychleji. Chtěl jsem mu vysvětlit, že takhle se prostě chovat nesmí, avšak nechtěl nic slyšet. Jen prohlásil, že beze mě by se to nestalo a že jsem tady naprosto k ničemu. Opět mě to naštvalo natolik, že jsem zase po nějaké době odešel s Mikem na pár piv.

Když jsem se  vrátil zpět, téměř jsem toho litoval. Když jsem se pokusil otevřít dveře, zjistil jsem, že to nejde. Chystal jsem se zavolat na Sherlocka, ale jeho hlas mě předběhl. ,,Johne?" ozval se tak nějak vyčerpaně a ve mně hrklo. ,,Ano, jsem to já, Sherlocku. Pusť mě dovnitř," řekl jsem mu poklidným hlasem a doufal, že nezním tak opile, jak jsem se cítil. Čaroděj mi neotevřel, jen jsem po pár vteřinách dokázal otevřít dveře. Vešel jsem dovnitř a očekával, že najdu nějakou odsunutou skříň vedle nich a Sherlocka schouleného v křesle s novou zásobou morfia  na stole. 

Nevěděl jsem, jestli to, co jsem za dveřmi spatřil bylo horší, nebo ne. V pravém koutě, tam, kde jsem předpokládal, že bude skříň, kterou Sherlock barikádoval dveře, seděl schoulený samotný čaroděj a pohoupával se zepředu dopředu. Bylo to v tak podivných sekvencích, že jsem si začal myslet, že to snad dělá do nějaké melodie. Po zádech mi přejel mráz po zjištění, že Sherlock plakal. Oči měl zarudlé a tváře se mu stále leskly slzami, které nejspíš přestaly téct teprve před chvílí. 

Upustil jsem ještě nakoupené potraviny na zem a přiběhl k tmavovláskovi, který se okamžitě odsouval pryč. ,,Nech mě," odsekl podrážděně, teď už svým typickým způsobem, což bylo dobré znamení. Věděl jsem, že nic pořádného nezmůžu poté, co do mě strčil tak silně, že jsem se zapotácel a spadl. Nevšímavě si zabořil hlavu do kolen a vypadal ještě hůř, než předtím. Nezlobil jsem se na něj. Co jsem s ním měl dělat? 

Prostě jsem se zvedl, vzal z pohovky deku a přehodil mu ji přes ramena. ,,Jestli budeš mít do rána horečku, tak si mě nepřej," pohrozil jsem mu. V další chvíli jsem se přemístil k jedinému místu, kde jsem tu noc mohl spát - ke gauči. Otočil jsem se čelem k čaroději a sledoval ho. Překvapilo mě, že dělal to samé. Ani jeden z nás od sebe neodtrhl oči, dokud jsme oba neusnuli. 

Po té události už jsem se po páté rodině ranní nikdy domů nevracel a uzavřel svůj výzkum s jediným prozatimním řešením; Aspergerův syndrom.