Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 11. Sherlock je v jednom ohni a já akorát zmatenější

Musím se přiznat. Zbaběle jsem dva předchozí dny přespával u sebe v ordinaci. Ale co jiného jsem měl dělat? Byl jsem v rozpacích. Jediné, čím jsem si byl jistý bylo, že na policii rozhodně nepůjdu. Zaprvé nevím, jestli to vlastně řešila. Sherlock mi neřekl všechno. Co se proboha stalo s tělem? Pevně doufám, že ho prostě pohřbil. Proč to udělal? Ano...proč to udělal?! Nevěřím, že by to udělal jen tak. On není psychopat, není ani sociopat, jak o sobě pořád tvrdí. Klidně si zajdu za nějakým odborníkem, aby mi to potvrdil. Takže...proč?! Musel k tomu jistě mít nějaký důvod...

Ve středu odpoledne jsem prostě věděl, že se musím vrátit. Vražda ne-vražda, Sherlock je můj přítel a ještě k tomu sebevražedný a s tendencí chodit na podivné cesty otáčejícími dveřmi. A i tak mi nic nevysvětlil a podivně se smál! Musím se zeptat paní Hudsonové. Určitě o tom musí vědět, bydlí s ním přece tak dlouho. 

I přes všechna svá přesvědčení jsem byl extrémně nervózní, když jsem stál před čarodějovým domem. Bože, není to tak, že se musím bát, aby mě nezabil. A vůbec, bez něj jsem mohl být mrtvý už před dvěma roky, takže co na tom vůbec záleží? I tak jsem však chvíli stál, než jsem vůbec sáhl na kliku. Když jsem tak však udělal, ihned jsem dveře otevřel a málem měl zástavu srdce, když se na mě vysypaly moje věci, které očividně byly přímo u dveří.

Takže on za mě bude rozhodovat, jestli odejdu? Tak to teda ne! Chtěl jsem na něj zavolat, ovšem ani jsem nemusel, protože seděl přímo na schodech. Tedy, jak se to vezme...byl na nich natažený. Namáhavě jsem obešel své věci a okamžitě k němu přiběhl. Proboha, vždyť celý hoří! Jak ho mám proboha vůbec dostat nahoru? 

,,Sherlocku, Sherlocku?" štípl jsem ho do tváře. Musím zavolat záchranku, vždyť vůbec nereaguje. Chystal jsem se vyběhnout k telefonu ven, ale čaroděj se očividně vzbudil natolik, aby mě zatahal za rukáv, což mě zastavilo. ,,Ne," dostal ze sebe a sípavě u toho dýchal. ,,Nevolej...záchranku...prosím," pokusil se zesílit stisk na mém rukávu, avšak jak byl slabý, tak se místo toho pustil. 

Zhluboka jsem si povzdechl. Musím ho nějak dostat do postele. Vyšel jsem na schod za něj a podepřel ho v podpaží, abych se ho pokusil dotáhnout do bytu. Přišlo mi, že zase omdlel a trochu jsem zpanikařil. Byl dost hubený, rozhodně kvůli jeho příšerné životosprávě. Nebyl tak těžký, jak jsem si myslel, a to se mi sice hodilo, ovšem hodně mě to děsilo. Musím ho do toho jídla víc nutit, takhle to přece nejde.

Zastavil jsem teprve v obýváku, protože jsem ho musel co nejrychleji zchladit. Vysadil jsem Sherlocka na pohovku a odešel do kuchyně. Vrátil jsem se s mokrým hadrem a začal mu utírat čelo. 

,,Achjo, ty mi dáváš," zamumlal jsem a opět jsem se pokusil tmavovláska vzbudit. Konečně pořádně otevřel oči po pár minutách, když už se vařila voda na čaj. Už naštěstí nebyl v jednom ohni. Měl štěstí, že jsem přišel tak brzy, mohlo být zle, kdybych nepřišel dřív. Už jsem ani nemusel hádat, proč se mu to stalo. 

,,Proč ses vrátil?" zeptal se mě s unaveným pohledem, jakoby na tom teď záleželo. Otočil jsem mu hadr na čele a zvedl se. ,,Dojdu pro teploměr a změřím ti teplotu, pak si vypiješ čaj a budeš spát, jasný?" věnoval jsem mu přísný pohled, aby mu bylo jasné, že právě není správná doba. Pevně přivřel oči, očividně ho začalo něco bolet, a namáhavě kývl. 

Ulevilo se mi až poté, co usnul. Ještě dlouho jsem sledoval jak trochu neklidně oddechuje, ale poté se ozvaly vchodové dveře. Paní Hudsonová byla doma. Musím s ní mluvit. Pro jistotu jsem ještě vyměnil Sherlockovi hadr na čele a po chvíli už jsem za sebou zavřel dveře od bytu. 

Zaklepal jsem naší paní domácí na dveře, načež okamžitě otevřela. Rychle jsem pohlédl směrem ke dveřím od našeho bytu a bez pozvání vstoupil dovnitř. ,,Musíme si promluvit," vysvětlil jsem jí tlumeně, ona trochu nechápavě přikývla a pozvala mě, abych si s ní sedl k jídelnímu stolu.

,,V neděli mi Sherlock něco řekl..." začal jsem narovinu. Paní Hudsonová na mě pohlédla, jakoby jí to ihned došlo, i přesto mi však pokynula, abych pokračoval. Nejspíš ho nechtěla prozradit...? Vypověděl jsem jí přesně jeho slova a ani po dvou dnech jsem nevynechal jediné. Paní Hudsonová si povzdechla. 

,,Je zvláštní, že ti to řekl," usmála se na mě. ,,Musí ti opravdu důvěřovat, Johne. Buď si jistý, že pro něj moc znamenáš, i když to nevyjadřuje." A na tohle mám reagovat jak? Nemusel jsem na to naštěstí říkat nic, protože pokračovala. ,,Poslouchej, Johne. V tomhle Sherlock nemluví pravdu, nebyla to jeho chyba-" ,,Takže ho tedy nezabil?" přerušil jsem ji netrpělivě, načež se zamračila a já se ihned omluvil. ,,Nebylo to tak, jak si myslíš," oznámila mi. Tohle mi vůbec nepomáhá, jsem akorát ještě zmatenější.

,,Není to tak jak si myslím? Tomu nerozumím, takže tam někdo proskočil oknem a udělal to místo-" Paní Hudsonová se prudce zvedla od stolu a já sebou vylekaně škubl. Naštvaně na mě hleděla, jakoby chtěla začít křičet, avšak poté se zhluboka nadechla a místo toho hlas ztlumila, ovšem mluvila opravdu důrazně. 

,,Poslyš, Johne, o tomhle s tebou mluvit nechci. Musí ti to dojít samo později, ale věř mi, když ti povídám, že Sherlock si toho prožil víc než dost a po Viktorově smrti na tom byl opravdu špatně. A teď mi řekni, nemyslel sis snad, že je nějaký maniak, který ho jen tak zabil doufám?" domluvila a probodla mě pronikavým pohledem. Očividně jí na Sherlockovi záleží ještě mnohem víc, než jsem si myslel. 

,,Samozřejmě, že ne," zavrhl jsem to rázně, ,,je teď můj nejlepší přítel a rozhodně o něm takhle nepřemýšlím, ať už se stalo cokoliv." To ji zřejmě potěšilo, povzbudivě se na mě usmála a stiskla mi rameno. ,,Udělej mi laskavost a dostaň ho z toho, dobře? Až ti dojde celá pravda, nebo ti ji Sherlock řekne, přesvědč  ho, že to nebyla jeho chyba, prosím," leskly se jí oči a já bych lhal, kdybych řekl, že jsem z tohohle celého nebyl zatraceně zmatený, protože to jsem byl. Jedno mi však bylo jasné.

,,Nebojte se, já se o své přátele starám," řekl jsem jí vážně, načež mě přivítala v nečekaném objetí. 

Když jsem se vrátil zpátky do bytu, Sherlock byl na gauči stočený do klubíčka, skoro jakoby se před něčím snažil ochránit. Na rozdíl od něj jsem já jen člověk, ale bylo mi jasné, že udělám cokoliv pro to, abych splnil prosbu paní Hudsonové.