Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 30. Zachránce Rose

Nějaké čtyři dny jsem vůbec nedokázal usnout. Můj psychický stav se samozřejmě odrazil i na mém fyzickém, a já onemocněl. Místo práce jsem dny proležel doma v silných horečkách. Paní Hudsonová volala dokonce i doktora a Rose kolem mě s panikou poletovala. Vůbec se to nezlepšovalo. Doktor říkal něco o tom, že se musím uklidnit, ale mně se to nedařilo. K smrti jsem se bál o Sherlocka. 

Nebyl jsem několik dní schopen si pomalu dojít ani do koupelny. Nechtělo se mi chodit na záchod, a tak jsem prostě ležel v posteli hladový, nevyspalý a dehydratovaný. Rose mi dokonce nosila jídlo a pití, vůbec nevím jak to dokázala. Bylo mi jí líto, a tak jsem to občas i zkonzumoval. Očividně jí to ale nestačilo, protože ke konci týdne náhle zmizela.

Už jsem byl vcelku zvyklý na její podporu. Spala se mnou, pípala, čímž se mě nejspíš pokoušela uklidňovat při pláči, a nosila mi jídlo, i když to pro ni určitě muselo být těžké. Chyběla mi společnost. Konečně jsem se jednou zvedl z postele dobrovolně. Musel jsem vlaštovku najít. Jen jsem doufal, že se nerozpadla, nebo tak něco. Mám zlou předtuchu, že by to znamenalo, že se čaroději něco stalo.

V bytě byla tma jako v ranci. Myslím, že byla zrovna noc. Čas mě po zhruba čtyřech dnech přestal zajímat. Rozsvítil jsem a světlo mě uhodilo do obličeje. Vlaštovku jsem nikde neviděl, avšak slyšel jsem pípání. Šlo zezdola. Za tu dobu jsem se již neodvážil vrátit ke dveřím, a tak jsem z toho málem vycouval. Samota mě ovšem probudila, zhluboka jsem se nadechl a vyrazil dolů ze schodů. 

Rose poletovala okolo dveří. Chystal jsem se ji chytit a uklidnit, avšak všiml jsem si, že jsou pootevřené. Rose si mě všimla, přiletěla ke mně a začala mě tahat zobákem za rukáv. Stál jsem tam jako přikovaný. Mám na to vůbec právo? Neuvidím jen čarodějovo mrtvé tělo? I kdyby...alespoň ho budu moct odnést zpátky a pořádně se s ním rozloučit. 

Vypadal jsem hrozně. Nejen vypadal, ale také jsem byl dehydratovaný, hladový a páchl jsem. Jenže měl jsem strach, že kdybych teď odešel, dveře by se zase zavřely. A to jsem nemohl riskovat. Rose mě pořád tahala. Usmál jsem se na ni a podrbal ji na hlavě, když se konečně posadila na mé rameno. Zhluboka jsem se nadechl, opět se dlouze odhodlával a konečně strčil do dveří.

S hlasitým zavrzáním se otevřely, což mě trochu polekalo, ale samozřejmě neodradilo. Vešel jsem dovnitř. Chystal jsem se dveře zarazit vlastní botou, jenže ony se samy hlasitě zabouchly. Super. Jestli se teď nedostaneme ven, tak to bude opravdu ideální. 

Ještě více ideální byla černočerná tma, která mě obklopila. Pokoušel jsem se nechat zvyknout oči na tmu, avšak zdálo se, že je až tak temno, že to prostě nešlo. Pokoušel jsem se tedy najít stěnu a když se mi to podařilo, pokračoval jsem podle ní. Děsilo mě, že už jsem na rameni necítil vlaštovku. 

U zdi jsem se nemusel držet dlouho, protože náhle mě ozářilo jasné světlo, a když jsem vzhlédl, spatřil jsem Rose. Zářila jasně bíle a vypadala pyšně. Rozhlédla se kolem a rozletěla se vpravo. Vydal jsem se za ní. Co mi také zbývalo jiného, že?