Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 5. Jak zabavit geniálního nemocného čaroděje

Jedna z nejhorších věcí, která existuje je, když se Sherlock Holmes nudí. To jsem zjistil právě teď. Čaroděj pochodoval po obýváku, znuděně pobrukoval a sem tam se na mě podrážděně zahleděl. ,,Kde je můj morfin?" zavrčel na mě a já se zamračil. ,,Ne!" odsekl jsem. ,,To rozhodně ne. Nic takového. Musíš si najít jinou zábavu." Tmavovlásek rozhodně nevypadal touto odpovědí uspokojený. ,,Najít si nějakou zábavu?" zopakoval po mě hlasem, ze kterého čišel sarkasmus. 

,,Už dva měsíce nejsem schopný vylézt z baráku, drahý Johne. Kde mám vzít adrenalin podle tebe?" netrpělivě rozhodil rukama. Téměř jsem jeho slova ignoroval. Zdál se mi nějaký příliš rudý a pochybuji, že je to ze vzteku.  Přistoupil jsem k němu a sáhl mu na čelo. Okamžitě jsem přepnul do svého doktorského módu, když jsem pocítil jeho horké čelo. Takhle se to střídá už delší dobu. Nejdřív Sherlockovi nic není, pak má zase horečku. Nevím si s ním rady. Teď ovšem vím přesně, co teď bude dělat.

Neoblomně  jsem ho chytil za paži a táhl ho za sebou. ,,Postel, deka, klid, a to hned!" nakázal jsem mu a i přes Sherlockovy protesty téměř vyrazil dveře od jeho pokoje. Ten nepořádek byl skutečně příšerný. Tmavovlásek se mě pokoušel silně odstrčit, ale mohl jsem leda tak pozorovat, jak se mu obrací oči v sloup a dostavuje slabost. Rychle jsem ho podepřel, aby nespadl. ,,Tak to vidíš," domluvil  jsem mu již měkčeji,  pomohl mu do postele a přehodil přes něho peřinu. 

,,Jdu ti udělat čaj, zkus ještě neusnout," opět jsem Sherlockovi lehce sáhl na čelo a rozhodl se, že vezmu i teploměr. Co kdyby na tom byl hůř, než jsem si myslel? Než jsem však stačil ba jen trochu popojít, ucítil jsem jak mě roztřesená ruka chytá za rukáv.  ,,Nechoď," zamumlal Sherlock nejistě. ,,Pořád se nudím," dodal a pokusil se nasadit svou chladnou masku zpátky, avšak moc se  mu to nepovedlo. Povzdechl jsem si. Co mám s tímhle přerostlým dítětem dělat? 

,,Dobře," lehce jsem se zasmál a aniž bych si uvědomil co dělám, prohrábl jsem Sherlockovi kudrnaté vlasy.  Proboha, proč jsem to udělal? On není žádný z mých dětských pacientů! Vlasy tedy má úplně přesně hebké, ale na tom přeci nezáleží! Tmavovláska to viditelně také zarazilo, ale rozhodl se to ignorovat a stisk na mém rukávu zesílil. ,,Já ti jen půjdu udělat čaj a hned se vrátím, dobře? Něco vymyslím, ty znuděný pitomče," jakmile jsem to dořekl, Sherlockův stisk začal povolovat, až mě pustil úplně.  ,,Ale stejně si myslím, že bys radši měl spát," pohrozil jsem  mu ještě a konečně odešel do kuchyně. 

Zatímco se vařila voda na čaj, přemýšlel jsem o své reakci. Očividně mě ten muž začíná mást. To nesmím dovolit, je to přece jen iluze. Dlouho jsem nebyl na žádném rande a je to vidět. Teď když má ale Sherlock horečku, tak se to vůbec nehodí. Ale vždyť není malé dítě! Aspoň na večer to snad neuškodí. Teď se ho pokusím nějak zabavit aby usnul a napíšu Sarah, své kolegyni zubařce. Už jsem jí sliboval snad půl roku, že s ní někam vyrazím, ale jak jsem se poslední dobou vyhýbal chození do své ordinace, příliš se nevídáme. Až se Sherlockovi uleví, musím zase chodit do práce. Psát dopisy svým zákazníkům, volat jim a léčit je tady na chodbě mi sice vydělává ale...ale! Nemůžu s ním přeci bydlet navždy. 

Chci mu však i nějak psychicky pomoct a teď jak? Ano, to je ono! Najdu mu přítelkyni! Co jsem ho tak pozoroval, neví sice vůbec jak se k nim chovat, ale to se dá s trochou trpělivosti napravit. A jistě je pouze vybíravý. Nějaké srdce přece mít musí, ve chvílích úzkosti je to vidět. S touhle myšlenkou se dovařila voda a já ji nalil do hrnku a odešel společně s ním a podtáckem zpět do čarodějovy ložnice. 

Položil jsem čaj na konferenční stolek a sedl si na kraj Sherlockovy postele. Stále na mě s očekáváním a s rukama sepjatýma pod bradou hleděl. ,,Opravdu tě mám já zabavovat? Nemůžeš prostě jít do svého myšlenkového paláce?" zeptal jsem se ho. Konečně jsem věděl, co znamená to jeho přemýšlení. Před pár týdny mi to konečně tak nějak vysvětlil. Je to docela zajímavé a rozhodně extravagantní. Jen dost dobře nechápu, že stejně dokáže být tolik znuděný.

,,A co bych v něm momentálně asi řešil?" opáčil Sherlock podrážděně a já uznal, že má pravdu. Skutečně se teď nic nedělo. Ani v novinách nic nebylo. Chvíli jsem přemýšlel, poté se usmál a odešel do obýváku. Nemyslel jsem si, že by na to někdy přišlo, ale sám jsem fanoušek stolních her, a tak jsem si nějaké vzal i sem. Chvíli jsem vybíral, a pak mě napadlo, že čarodějného detektiva by mohlo bavit právě Cluedo, a tak jsem ho vzal oběma rukama a vrátil se do ložnice.

Sherlock tu hru očividně hrál poprvé, musel jsem mu snad půl hodiny vysvětlovat, jak se hraje. Když se rozdaly karty a hráli jsme již delší dobu, zjistil jsem, že mi musí nějakým způsobem hledět do karet. Naštvalo mě to, jak může používat magii i při stolní hře? Vztekle jsem mu vzal karty a zdůraznil mu, že do mých karet koukat nesmí, ať už je to fyzicky nebo pomocí triků. Tmavovlásek vypadal otráveně, ale s povzdechnutím přikývl, když jsem mu pohrozil, že se na to vykašlu.

Poté to přišlo. Jakmile nesměl používat magii, Sherlockovi ta hra vůbec nešla. Bylo to skutečně zábavné, jak se vztekal, když už potřetí prohrál. Méně zábavné bylo, když si čaroděj začal vymýšlet nová a prý lepší pravidla. Celou hru jsme celkem hráli šestkrát a i sedmá se blížila ke konci. Čekal jsem na další z Sherlockových výbuchů, ale ten se ani nehnul. Zmateně jsem zvedl zrak a s potěšením zjistil, že mu karty vypadly z ruky a teď v podivné zakloněné poloze klidně oddechoval. Usnul. 

,,To si usnul ze vzteku, nebo co?" zasmál jsem se pro sebe, bleskově sklidil hru z postele a opatrně čaroděje položil do pohodlnější polohy. Sáhl jsem mu na čelo. Předtím měl jen třicet osm stupňů celých dva, takže nebylo potřeba volat záchranku. Teď se to viditelně již zlepšilo, ale doufal jsem, že bude spát i přes noc. Měl jsem dost velké obavy, že zase ve dvě ráno uteče. Pohlédl jsem na své hodinky a rozhodl se, že zkusím ještě zazvonit u Sarah. Sice bylo šest hodin, ale stále je šance, že ještě nevečeřela.

Měl jsem štěstí. Opravdu ještě nebyla najedená a stihl jsem to jen tak tak. Byl to vlastně docela příjemný večer, konečně jsem měl v hlavě něco jiného než starosti o Sherlockův dům. Večer jsme se ještě chvíli procházeli po parku a čas utíkal jako z vody. Když jsem konečně zkontroloval své hodinky, bylo již čtvrt na dvě. Musel jsem se vrátit a zarazit toho idiota včas, aby znovu neodcházel. To jeho odcházení ve dvě a vracení se ráno se mi vůbec nelíbilo. Vracel se nějaký celý divný a já to nehodlám trpět, když má opět teplotu.

Rozloučil jsem se se Sarah a čekal, až ji vyzvedne taxi. Sám jsem si pak zavolal vlastní a nechal se jím odvézt až na Baker Street. Mrkl jsem na hodinky. Jedna padesát, musím si pospíšit. Vyběhl jsem schody po dvou a odemkl dveře od bytu. Měl jsem štěstí, Sherlock si právě oblékal svůj kabát. Postavil jsem se před dveře a založil si ruce na hrudi. 

,,Myslím, že koupelna je tamtím směrem," zavrčel jsem a hlavou kývl napravo. Sherlock se ihned zastavil, avšak poté si narovnal kabát a chtěl mě nevšímavě obejít. Tentokrát už jsem rozpřáhl ruce a přísně zavrtěl hlavou. ,,Ani nápad. Žádné podezřelé noční procházky, dokud si nemocný! A vůbec, kam jako jdeš?"

Sherlock neodpověděl. Chladně na mě shlédl a z jeho pohledu mi téměř přeběhl mráz po zádech. Byl jsem však plně přesvědčený, že dnes ho prostě nikam nepustím, a tak jsem se ani nehnul z místa. 

,,Mohl bych tě zabít," řekl Sherlock prostě. 

Nehnul jsem ani brvou. Hleděl jsem mu do zelenomodrých očí. Nemám z něho strach, ne teď a už nikdy. ,,A uděláš to?" zeptal jsem se ho stoicky.

,,Ne," odvětil klidně, opět si sundal kabát a přemístil se na pohovku.

Očividně plánoval odejít do myšlenkového paláce, aby mě mohl ignorovat, ale když jsem vycházel z koupelny, znovu usnul. Přehodil jsem přes něj deku a odešel do svého pokoje. 

A to chtěl jít kdovíkam, když uběhlo pět minut a on opět spí. Nezodpovědný idiot.