Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 7. Svítící papírová vlaštovka od nepříčetného čaroděje

V pondělí ráno jsem udělal přesně tak, jak jsem plánoval. Zkontroloval jsem Sherlocka, který ještě spal a odešel do kuchyně se najíst. Ty jeho cesty mě znervózňují, obyčejně takhle dlouho nespí. Má ve zvyku ještě před čtvrtou ranní hrát na housle. Nemůžu si stěžovat na kvalitu, hraje hezky, ale v noci by tedy nemusel. Připravil jsem talíř i pro Sherlocka a zadoufal, že se nají sám, i když mi bylo jasné, že se to s nejvyšší pravděpodobností nestane. Stihl jsem vyjít ze dveří a ještě zaslechl, jak se otevírají dveře od čarodějova pokoje.

Měl jsem dost zaneprázdněný den. Pacienti zjistili, že jsem znovu otevřel ordinaci a sypali se na mě jako sníh v zimě. Většina z nich se mě samozřejmě vyptávala, kde jsem tak dlouho byl a že jim komunikace na dálku nevyhovovala. Uklidnil jsem je, že teď už snad budu k dispozici a řekl jsem ji pouze, jaký složitý pacient se mi naskytl. Samozřejmě se ale rozkřikla i informace, že jsem byl před domem Sherlocka Holmese a v pohodě z něho vycházel a znovu do něj vzcházel, takže ty ,inkognito' odpovědi mi na moc dlouhou dobu nepomáhaly. 

Děvčata se mě ihned ptala, jaké je s čarodějem bydlet a jak se opravdu chová. Nechtěl jsem jim toho příliš líčit, ale zároveň jsem je nechtěl ponoukat, aby nás třeba přišly navštívit, a tak jsem řekl, že se s ním pracuje dost obtížně a vypadá, že ho nic nezajímá, což je nějakým způsobem odradilo od dalších otázek. Řekly jen, že je krásný a mám si to říkat vždy, když mě naštve. Velmi rád bych to udělal, ale příliš by mi to nepomohlo.

Zrovna když jsem se staral o jednoho pacienta s leukémií, prudce se otevřelo okno a vítr mi rozfoukal všechny papíry na stole. Já, můj asistent i pacient jsme se zděšeně otočili k oknu, do kterého vletěla zářící papírová vlaštovka a přistála mi na rameni. Dost jsem zpanikařil, že se něco stalo s Sherlockem, takže jsem ji ihned vzal do ruky a otevřel. Ještěže mi tohle vysvětlil, jinak bych byl pěkně zmatený.

Naštvalo mě však, když tam prostě stálo jen ,Nudím se' a měl jsem chuť tu věc zmuchlat a vyhodit pryč. Vlaštovka však zvedla hlavu a strčila mi zobákem do tváře, na znamení toho že moc dobře ví, na co myslím a krajně s mým rozhodnutím nesouhlasí. Omluvně jsem se zahleděl na své zmatené okolí a když Sherlockovo písmo zmizelo, napsal jsem mu odpověď. 

,Půjčil jsem ti knížky, tak neotravuj a nech mě pracovat'

Jenže jak se dalo čekat, tím prvním vzkazem to rozhodně neskončilo. Neměl jsem mu ani nějakou komunikaci nabízet. Možná by ho to pak nenapadlo? Ale co si nalhávám, určitě ano a navíc by mě to zaskočilo nepřipraveného. Ta vlaštovka ze mě očividně také měla akorát srandu. Když jsem na Sherlockovy vzkazy přestal odpovídat, rozzlobeně začala poletovat po celé mé ordinaci a málem mi poshazovala obrazy. Jak ta papírová věc může mít takovou sílu? 

Když jsem se ji i přesto pokoušel vytrvale ignorovat, začala to zkoušet přímo na mě, a pak dokonce otravovala i moje pacienty. Konečně jsem to vzdal a napsal Sherlockovi naštvaný vzkaz, ať tu svoji vlaštovku laskavě pošle někam jinam, načež mi on téměř o tři minuty později odpověděl, že je to moje vlaštovka a ani nemá komu jinému psát. Ani zamknout okna mi nepomohlo, a tak jsem z ordinace odpoledne odcházel v hodně špatné náladě. 

,,Sherlocku!" zvolal jsem do domu okamžitě, co jsem vstoupil. Nazpět se mi místo čaroděje ozvala hlasitá rána, která vyděsila jak mě, tak očividně i paní Hudsonovou, která vyběhla ze dveří a udiveně se na mě zahleděla. Pohled jsem jí oplatil a téměř pohlcený panikou jsem vyběhl do bytu, následován naší paní domácí. 

Sherlock stál uprostřed obýváku, oblečený v županu a košili a rukou výstražně mířil na zeď, ve které teď zela dost hluboká díra. Všiml si nás, obrátil oči v sloup a klesl do svého křesla. Pár vteřin nikdo nebyl schopen promluvit. Pak jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil a přísně na zeď ukázal. ,,Tak, zbořil si ji, tak teď ji pěkně vrať do původní podoby, ty-" zarazil jsem se dřív, než jsem stačil dopovědět to, co jsem měl na jazyku, zamračil se a rázně jsem odkráčel do kuchyně.

,,Nudaaa," zavolal na mě Sherlock z obýváku, ovšem to jsem ignoroval a nechal paní Hudsonovou, která mu samozřejmě ihned poté vynadala. Když stařena odešla, vrátil jsem se do obýváku a vyčerpaně se na zeď zahleděl. 

,,Sherlocku, zprav tu zeď," oznámil jsem mu stoicky a čaroděj ke mně otráveně zvedl oči. ,,Možná později," prohlásil, opět se zvedl a zamířil si pro své housle, na které začal až moc rychle hrát, takže z nich nevycházely vůbec hezké zvuky.

Sedl jsem si na pohovku a pokoušel se vyřešit nějaké papírování, ale Sherlockova příšerná hudba neustávala a já ho měl za dnešek po krk. Jak přes vzkazy, tak za tu půl hodinu, kterou jsem zpět doma. Zvedl jsem se, došel k němu a v mžiku mu housle vytrhl z ruky. ,,Poslyš Sherlocku, je pěkný, že se nudíš, ale jestli toho nenecháš, tak se stěhuju. Očividně už si v pořádku, takže nevím, na co mě tady potřebuješ," dořekl jsem a čekal na Sherlockovu reakci. 

Pravda je, že jsem odejít nehodlal. Slíbil jsem si, že tohle Sherlockovo chování zvládnu, ale dneska už byla moje číše trpělivosti naplněná tak, že už jsem neměl sílu ani na něj křičet a říkal jsem si, jestli naše odloučení nebude ta nejlepší možnost. 

Sherlock si vzal své housle zpátky a semkl rty. ,,Dělej si co chceš," řekl mi chladně a dřív než jsem stačil cokoliv říct, otočil se, odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. V tu chvíli jsem bez váhání za ním a chtěl otevřít, ale nedotkl jsem se ani kliky a ta věc mě odrazila pryč. Co to proboha je? Tak on teď proti mně ještě používá nějaké ochranné mechanismy? Z čistého vzteku jsem to zkusil ještě třikrát, samozřejmě s dalším neúspěchem, a pak jsem se poraženě zahleděl na díru ve zdi. Co s ní proboha mám dělat?

Zkusil jsem to prozatím zalepit novinami a zadoufal, že to Sherlock zpraví dřív, než se nás paní Hudsonová rozhodne vyrazit. Z čarodějova pokoje se ozývalo tolik zvuků, že jsem to raději přestal poslouchat a vrátil se znovu k papírování, snažíc se  to ignorovat. Byl jsem na vážkách. Věděl jsem, že i když to Sherlock sám nikdy nepřizná, v pořádku není a i přes svou zlobu jsem nechtěl odejít. Doufal jsem, že se začne chovat jinak. Tohle pro něj ani nebylo typické, očividně se prostě nudil tak, že je nepříčetný. Mohli jsme si zahrát třeba karty, ale očividně nechce, tak ho nechám být.

Odpoledne se přehouplo rychle a mně se nepodařilo Sherlocka vytáhnout ani na večeři. Jen na mě skrz dveře pořád křičel, že mám tedy odejít, když chci a znovu se začaly ozývat ty neidentifikovatelné rány. Nechal jsem mu aspoň jídlo před dveřmi, kdyby si to třeba rozmyslel a dal mu prostor.

Nakonec jsem to s ním vzdal, dal jídlo do ledničky a šel si lehnout, protože jsem ráno musel vstávat. Kupodivu se mi podařilo i při těch neustávajících zvucích z Sherlockova pokoje usnout. Byly slyšet i z mého pokoje. 

Tentokrát jsem se z noční můry poprvé nevzbudil sám. Probudil mě hlasitý křik někoho jiného. Nejprve jsem si myslel, že v tom hrozném snu stále jsem, ale štípnutí do ruky mě vyvedlo z omylu. Navíc jsem si uvědomil, že je to Sherlockův hlas. Vystartoval jsem z postele jako namydlený blesk a zastavil se až před jeho dveřmi. Ne, opět mě to odhodilo. Co mám proboha dělat? 

Popošel jsem ke zdi vedle dveří a začal do ní bušit. ,,Sherlocku! Sherlocku, vzbuď se, prosím!" volal jsem, protože stále nepřestával křičet. Co se mu sakra zdálo? Opět mi na mysli stanul ten Viktor, o kterém mi říkala paní Hudsonová. Mluvit o něm však nemůžu...

Konečně přestal křičet a ozval se jeho tichý, zlomený hlas. ,,Viktore...?" hlesl slabě a ve mně hrklo. Takže paní Hudsonová mi nelhala. Samozřejmě, že ne. Proč by to dělala? ,,Promiň, nejsem Viktor," odvětil jsem smutně a Sherlock na druhé straně chvíli mlčel jako hrob. 

,,Johne?" když se ozval znovu, zněl ještě zlomeněji než předtím. ,,Jsem pořád tady," ubezpečil jsem ho, načež si on nahlas oddechl. ,,Mluv se mnou, prosím. O čemkoliv," řekl poté a bylo slyšet, jak se zvedá a někam jde. Myslel jsem, že otevře dveře, avšak poté mi tak nějak došlo, že se opřel o stěnu, když se ozvalo tichoučké zadunění. Udělal jsem tedy to samé a zaklonil hlavu. 

,,Když jsem se vrátil, naproti mé ordinaci stál ten idiot Anderson..."