Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 12. Já, Sherlock Holmes a večerní park

Sherlock byl naštěstí nemocný jen jeden den, což mi ovšem bohatě stačilo. Zabývat se se zdravým Sherlockem Holmesem je oříšek, ovšem když má horečku, je to téměř nemožné. Pokud bych někdy měl děti, aspoň bych věděl, jak to bude vypadat. Navíc se mě neustále ptal, proč jsem se vrátil a následně začal mlít něco o tom, jak těžké pro něj bylo přemístit všechny mé věci ke dveřím a že si toho mám vážit víc. 

Když byl tomuhle chaosu ve středu večer konečně konec, plně jsem čaroději vynadal, že musí být na těch svých cestách víc zodpovědný, avšak když jsem se ho zeptal, proč tam vůbec chodí a co se tam děje, zamračil se a mlčel, takže jsem to pro jistotu nechal být. Jednou na to všechno přijdu, připadám si tady jako dítě, které ještě věří na Otce Vánoc a doma před ním skrývají dárky. Proč mi to prostě nemohla říct paní Hudsonová? Musí to být opravdu citlivé místo pro oba. Co se jen stalo?

Sherlock mi oznámil, že chce na nějakém experimentu pracovat v soukromí a chystal se odejít do pokoje, ovšem položil jsem mu ruku na rameno, abych ho zastavil. ,,Potřebuju s tebou mluvit," oznámil jsem mu a v klidu mu pokynul k pohovce. Otráveně vzdychl, avšak kupodivu mě poslechl. Pozvedl jsem nad tím obočí. Očividně ho mám teď pod palcem, protože mi řekl to svoje tajemství. Že bych toho začal využívat víc?

,,Tak hele, rád bych se vrátil k něčemu, co si v pátek v záchvatu vzteku řekl," řekl jsem mu narovinu a tmavovlásek se zamračil nad pojmem záchvat vzteku. ,,Já-" ,,Jasně, jasně, neměl si ho. Úplně," mávl jsem nad ním rukou a obrátil oči v sloup. ,,To je teď jedno. Pamatuješ si, co si mi řekl?" zeptal jsem se ho a čaroděj se na mě zamračil. ,,Jistěže, nejsem hlupák. Nevím, co na tom chceš řešit. A pro tvou informaci, netýká se mě to. Byl jsem úplně v pořádku předtím," prohlásil, odfrkl si a odvrátil ode mě pohled.

,,Jistě," opáčil jsem sarkasticky, ,,co si tak pamatuji, našel jsem tě vedle hromady použitích stříkaček. A očividně si lžeš i sám sobě, že tě nezajímá, jestli odejdu. A víš co? Nebudu se řídit tímhle Sherlockem, co teď sedí přede mnou, protože je to pitomec. Někoho ti najdu a dokážu ti, že se umíš chovat i jinak. A třeba mi jednou řekneš, jak to skutečně bylo s Viktorem," dopověděl jsem, bez řečí se zvedl a vydal se ke dveřím. 

,,Johne, počkej," ozvalo se za mnou, avšak já se neotočil. ,,Rozmysli si to, Sherlocku. Večer se mnou buď půjdeš projít do normálního parku mezi lidi, nebo navždy zklameš mě, sám sebe, paní Hudsonovou a Viktora. A teď jdu na večeři jako normální člověk," oblékl jsem si bundu a zavřel za sebou dveře, nechávajíc Sherlockův výraz záhadou i pro mě samotného.

Tu večeři jsem si vlastně i docela užil. Pro jednou jsem o čaroděje neměl starost, protože jsem podvědomě věřil, že po té šílené horečce žádné cesty do neznáma nepodniká. Sarah se očividně ulevilo, že jsem se jí konečně ozval a snad si to také užila. Před dveřmi do jejího domu mi dokonce dala letmý polibek na tvář. Celý den mi to prostě ihned rapidně zlepšilo. 

Ovšem jakmile jsem opět stál před Sherlockovým domem, začal jsem znovu mít obavy. Co budu dělat, když mi to odmítne? Vzdám se, kdyby mi prostě řekl, abych se odstěhoval? A když se nevzdám...? Jenže on už mi to přece odsouhlasil, tak proč ne teď? Co do něj tak náhle vjelo? Opravdu má takové obavy, že ho tady jen tak nechám? Co přesně za těmi obavami stojí? Proč tolik odmítal další šanci na vztah? 

Ulevilo se mi, když jsem našel Sherlocka, jak si čte jednu z knih, kterou jsem pro něj přinesl z ordinace. Vypadá to, že je vše v pořádku. ,,Půjdu s tebou," oslovil mě ihned, jak jsem vešel do dveří. ,,Pak si ovšem nestěžuj, když budou lidé a noviny mluvit i o tobě. Říkáš si o to sám." Upřímně mě to nezajímalo, hlavně když už konečně vytáhne paty z domu. Třeba konečně zavedeme nějakou normální konverzaci.