Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 10. Sherlockovo nejděsivější tajemství

Další den jsme o tom skutečně nepromluvili ani slovo. Jediné, co z večera a z noci zbylo, byla Sherlockova bolavá záda a moje vzpomínka na jeho vlhké oči. Toho se budu obávat ještě dlouho. Sherlock Holmes je poslední člověk, kterého bych chtěl vidět brečet. A ještě horší pocit je, jestli to bylo kvůli mně. Upřímně doufám, že jsem nebyl hlavní problém...On kdyby chtěl, tak by přece mohl mít mnohem lepší přátele. 

Největší problém byl, že jsme neprohodili ani normální slovo. Byl jsem zvyklý, že na mě buď mluvil, když jsem nebyl doma, nebo vůbec, ale tohle se mi zdálo jiné. Tmavovlásek prostě zarytě mlčel. Sléval mléko dohromady a nepromluvil jediné slovo. Děsilo mě to a navíc jsem nevěděl, co mám dělat. Chtěl jsem Sherlocka vzít aspoň na čerstvý vzduch, protože by to zcela jistě potřeboval. 

Snad celé dopoledne jsem uvažoval, jak to provedu. Nepotřebujeme přece jít do společnosti, můžeme jít do přírody. Jaký by s tím mohl mít problém? Možná jediná potíž bude v tom, že je na mě naštvaný. Nebo třeba si to jen namlouvám a je jen smutný. Ovšem to je ještě horší!  Nedokázal jsem se na čaroděje díval, nevypadal, že by si ten experiment užíval jako vždycky. V další chvíli si zhluboka povzdechl. Tak a dost.

,,Sherlocku, odlož to a obuj se," řekl jsem prostě a sám si šel pro své boty. Tmavovlásek na mě podezíravě pohlédl, zamračil se a zavrtěl hlavou. ,,Já nikam nejdu," ohradil se vztekleji, než nejspíš zamýšlel a opět se ke mně otočil zády. 

Přistoupil jsem k němu blíž. Možná dělám osudovou chybu, ale co už. ,,Sherlocku, nejsem takový idiot, za kterýho mě máš. Myslíš si, že Viktorovi by se líbilo, jak momentálně žiješ?" Čaroděj se prudce otočil, oči mu zaplály zlostí, ovšem mě to nezastavilo. ,,Ne, poslouchej mě! Máš jedinou šanci dát svůj život zase dohromady a teď si můj přítel a já ti nedovolím ji vyplýtvat, ať si o mně myslíš co chceš," zmlkl jsem a zahleděl se Sherlockovi do očí. Pořád držel zkumavku v ruce a nepřesvědčeně na mě zíral, ale aspoň už nevypadal, že mě použije jako subjekt dalšího svého výzkumu.

Povzdechl jsem si. ,,Chceš vypadnout z tohohle města a vidět něco úžasného?" zeptal jsem se ho seriózně, a to už jsem spokojeně zaregistroval, jak se mu zvědavostí rozsvítily oči. ,,Bez lidí?" opáčil nejistě a já se trochu křivě pousmál a přikývl. Na tomhle budeme muset zapracovat. Pro teď mi ovšem stačilo, když Sherlock položil zkumavku na stůl, mlčky si obul boty a pomalu mě následoval ven.

Nečekal jsem, že je to vůbec možné,  ovšem momentálně byl Sherlock zachumlaný v kabátu, nebylo mu vidět do obličeje, a i přesto mě propaloval nevraživým pohledem. Vlastně jsem se mu ani nedivil. Trolejbusem jsem nejel věčnost a zrovna dnes si očividně vybral být přeplněný. Na tmavovláska se mačkala nějaká stará paní a zrovna si ho podezíravě prohlížela. Sherlock se pokoušel si jí nevšímat a zírat nepřítomně z okna, pokud by na něj ovšem nepromluvila.

,,Mladý muži, není slušné si schovávat obličej," domluvila mu, načež na ni nevěřícně shlédl.  Nečekal jsem a rovnou se do toho vložil. ,,Promiňte, můj...přítel je nemocný a jedeme do nemocnice," vysvětlil jsem jí nervózně, načež si pohledem změřila i mě. Náhle se začala usmívat a rychle si se mnou začala třást rukou.

,,Ale pane doktore, Vás jsem neviděla snad věčnost, jak se máte? Co čaroděj?" začala se mě vyptávat a já jí trochu omámeně také potřásl rukou. Jistě, že se rozkřikl fakt, že s Sherlockem bydlím. Tmavovlásek mě sledoval se zlověstným úšklebkem, ovšem ten jsem ignoroval a trochu nuceně zavedl s tou ženou konverzaci. Udělal jsem mu laskavost, takže nechápu, co dělá. 

Dorazili jsme na naši zastávku, takže jsem se rychle rozloučil a zatáhl čaroděje za ruku ven. Jakmile trolejbus odjel, ocitli jsme se úplně sami. Tady obyčejně nikdo nevystupuje. Lidé neví, o co přicházejí. Sherlock si toho očividně také všiml, protože si kabát stáhl a naplno tak odhalil svůj obličej. Opravdu je moc hezký, kdyby to jeho osobnost úplně nevyvracela. A ten fakt, že si tak hraje s lidmi...Proč to proboha vůbec dělá? Nudí se? 

,,Tak pojď," pokynul jsem Sherlockovi, abych konečně zahnal své myšlenky. Tohle nám oběma prospěje. Potřebuji s ním zde zavést dlouhý rozhovor. Tmavovlásek mě ihned dohnal, očividně jen aby se mě začal vyptávat kam vlastně jdeme. Neřekl jsem mu ani slovo, zkazil bych tak překvapení. 

Tohle místo jsem našel jako malý, krátce po smrti svých rodičů. Pohádal jsem se se sestrou a potřeboval utéct z domu. Věděl jsem, že dělám hloupost a ona o mě bude mít starost, avšak bylo mi to jedno. A tak jsem se dostal sem, na malou vyhlídku, od které bylo vidět až na město. Pod ní navíc bylo místní jezero, takže tu byl čistý vzduch. 

Sherlock konečně zmlkl až když jsem zastavil. Celou dobu, co jsme šli do kopce si stěžoval, že jsme sem mohli doletět, načež jsem ho odbyl, že by si to pak nezasloužil. Očividně jsem měl pravdu, protože okamžitě ztichl, když uviděl to překrásné místo, na které jsem ho zavedl. Víc zašití od společnosti už jsme být ani nemohli, takže si už nemá na co stěžovat.

Náhle jakoby z něj byl někdo úplně jiný, opřel se o zábradlí vedle mě a tiše sledoval výhled před námi. Chvíli jsem musel fascinovaně sledovat, jak mu vlají kudrnaté vlasy ve větru, ale po chvíli jsem rychle zavrtěl hlavou a zadíval se před sebe. Přišlo mi, že tam takhle v tichu stojíme pár minut, načež se jako první kupodivu ozval Sherlock.

,,Chceš vědět, kdo byl Viktor?" Po těchto slovech jsem se na něj překvapeně otočil. Smířeně a s podivnou zvědavostí na mě hleděl. Otočil jsem se k němu úplně a rozhodně přikývl. Povzdechl si. ,,Řeknu ti to. Stejně už nemám co ztratit," zamumlal a opět otočil hlavu k městu, jakoby se vyhýbal mému pohledu. 

,,Jmenoval se Viktor Trevor. Odmalička to byl můj jediný pořádný přítel. Odmalička jsem byl trochu jiný a on byl jediný, kdo se se mnou pořádně bavil. Brzy jsme  byli jako dva  úplně normální malí kluci. Hráli jsme si na piráty, chodili jsme k sobě domů...jediný rozdíl byl v tom, že jsem samozřejmě byl čaroděj. To ho ovšem jen fascinovalo, jako všechny ostatní. Jak jsme rostli, začali jsme být víc než přátelé. Nějakou dobu jsme spolu žili, vlastně jsme měli-" po tváři mu přejel chvilkový bolestný výraz, kterého jsem si však okamžitě všiml. ,,-docela normální vztah. Jenže před pěti lety se něco stalo. Nikomu jsem to neřekl a jestli to řekneš policii...tak prosím," dlouze se na mě zahleděl, jakoby mu došla slova.

,,Co bych proboha měl říkat policii?" zeptal jsem se ho trochu vyděšeně, načež on se ledově zasmál. ,,Zabil jsem ho, Johne. Je to přesně tak, jak říkám. Zemřel mou vlastní rukou," zkoumavě na mě hleděl. Co prosím? Co to právě proboha řekl? Očividně si všiml, jak jsem před ním ucouvl a stoicky se usmál. ,,Takže tady to máš. Další důvod, proč bys se mnou neměl přátelit. Abych tě taky nezabil," zasmál se, ovšem bez špetky humoru. Nevěřícně jsem na něho hleděl. Dělá si legraci...že?

,,Teď tě nechám být," řekl po chvíli a vznesl se do vzduchu. ,,Rozmysli si, co chceš, Johne Watsone. Každopádně mrzí mě, že jsem ti zbořil iluze, že je mi ještě pomoci," přišlo mi, že se mu zaleskly oči, ale byl jsem tak v šoku, že jsem si nevšiml ani když zmizel, natož řešit takový detail.

Je tohle zlý sen...? Co mám proboha s takovou informací dělat?!