Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 23. Pravda o Viktorovi

Vůbec jsem se nevyspal, protože mě čaroděj vzbudil hned v osm ráno, že má hlad. Díval se na mě jako malé dítě, které něco provedlo, a tak jsem se unaveně protáhl, zvedl se a vyšel za ním z pokoje.

Udělal jsem nám ovesnou kaši a snídaně probíhala v hrobovém tichu. Všiml jsem si, že ke mně čaroděj občas zvedá zrak. Myslím, že čeká, že na něho ještě budu křičet po včerejšku, ale ze mě to dnes ráno zcela vyprchalo, z očividných důvodů. Jedna věc mi byla jasná. Musím jít za paní Hudsonovou a zeptat se jí, protože Sherlock se k tomu nemá a já si potřebuji potvrdit myšlenku, která se mi již od rána honí hlavou.

,,Sherlocku," povzdechl jsem si, když na mě provinile hleděl již minutu. ,,Já se nezlobím."

Čaroděj vypadal, že si oddechl a pomalu přikývl. Vrátil se ke svému jídlu. Měl jsem radost, že to vypadalo, že mu chutná. Obyčejně svoji menší porci ani nedojí. 

Po snídani se na mě Sherlock díval, jakoby čekal povolení k čemukoliv. Usmál jsem se na něho, což jej očividně uklidnilo natolik, že došel ke svým houslím, zvedl je a začal potichu ladit. Chvíli jsem ho sledoval a poté se rozhodl zajít za paní Hudsonovou. Snad ji nevzbudím. 

Seběhl jsem schody a zaklepal na stařenčiny dveře. Chvíli bylo ticho, avšak poté se dveře pomalu otevřely a vykoukla paní Hudsonová ve svém puntíkovaném županu. 

,,Nevzbudil jsem Vás? Omlouvám se," řekl jsem okamžitě a rozpačitě se poškrábal na krku. Usmála se a zavrtěla hlavou.

,,Ale to víš že ne, Johne. Dělám si snídani. Pojď dál," pokynula mi a otevřela dveře dokořán. Poslechl jsem a vstoupil do jejího bytu. Její byt byl takový útulnější než náš. Muselo to být proto, že se jej nikdo nesnažil aktivně zničit. S jejím dovolením jsem se posadil na pohovku v kuchyni a sledoval ji, jak nalévá dva ovocné čaje.

,,Tak co bys rád?" zeptala se mě, podala mi čaj a posadila se. Dívala se na mě ovšem tak, jakoby to už dávno věděla. Pomalu jsem se nadechl a zase vydechl. Bylo trochu nepříjemné to řešit, avšak musel jsem to vědět.

,,Viktor..." vydal jsem ze sebe a ona upila ze svého čaje. ,,On byl násilnický, že?" špitl jsem, jakoby nás snad čaroděj mohl ještě tady slyšet. Stařena odložila hrnek na stůl a vážně se na mě zadívala.

,,Jak si na to přišel?" zeptala se mě s neidentifikovatelným výrazem v obličeji. Cítil jsem nervozitu i v nohách. 

,,Bál se mě už když jsem poprvé přišel trochu opilý ráno, má poničené sebevědomí a dneska to vyvrcholilo tím, že brečel a prosil mě, abych ho nechal být," řekl jsem pomalu, abych si byl jistý, že rozumí každému slovu. 

Paní Hudsonová na mě chvíli hleděla, a pak pokývala hlavou. ,,Ano, přišel si na to. Sherlock...se později v jejich vztahu Viktora spíše bál, a to i přesto že byl čaroděj a tedy mocnější. Ovšem, fyzicky silnější nebyl, a to se na něm podepsalo. Nechtěl se se mnou bavit o tom, kde vzal všechny ty modřiny a proč pořád kulhal. Nakonec jej ze sebeobrany zabil."

Čekal jsem, že mi ten příběh popíše nějak podrobněji, avšak po poslední větě očividně nehodlala pokračovat dál. ,,Jsem si jistá, že ti důvěřuje již natolik, aby ti to řekl sám, tak s ním buď prosím trpělivý," podívala se na mě s prosbou v očích. Vypadala jako unavená matka. Pomalu jsem přikývl a ona se usmála a pohladila mě po rameni.

,,Teď má tebe a ty ho ochráníš, že?" zeptala se mě a já okamžitě přikývl. ,,Samozřejmě," opáčil jsem smrtelně vážně a její úsměv se ještě rozšířil. 

Naše konverzace se stočila do normálu. Když jsem dopil čaj, rozloučil jsem se a poděkoval. Na rozloučenou mi ještě dala upečené koláče a já se s táckem v rukách vrátil do vlastního bytu. 

Dal jsem koláče do lednice. Sherlock stále hrál na housle, a tak jsem ho chvíli sledoval. Poté jsem se rozhodl uklidit byt, včetně jeho pokoje. Vešel jsem dovnitř a pohlédl na noční stolek. Rámeček s fotkou opět stál navrchu. Vzal jsem ho do ruky a zhluboka se nadechl. Pokusil jsem se uklidnit, avšak nepodařilo se mi to. Byl jsem příliš naštvaný.

,,Takže takhle to bylo, ty hajzle?!" rozkřičel jsem se na mrtvého na fotce. Před očima jsem měl vyděšeného a uplakaného Sherlocka. ,,Tvářil ses jako andílek a ty si mu ubližoval, kreténe!" Chystal jsem se s rámečkem třísknout o zem, ovšem náhle se objevil Sherlock, který se mi snažil rámeček zděšeně vytrhnout z rukou.

,,Nech ho, prosím nech toho! Byla to moje chyba, všechno to byla moje chyba! Zasloužil jsem si to!" plakal. Znovu. Nedokázal jsem se na to dívat. Pustil jsem fotku a zoufale se na čaroděje podíval. Tiskl ji k sobě a usedavě plakal. Když jsem rámeček znovu vzal, trhl sebou, avšak já jej jen pomalu položil na stolek. 

Chytil jsem čaroděje opatrně za ruce. Svezl se na kolena a já s ním. Navedl jsem jeho obličej do mého ramene. Stále hlasitě brečel. Po chvíli pustil mé ruce a objal mě kolem krku. Cítil jsem, jak mi mokne košile na rameni. Objetí jsem Sherlockovi opatrně opětoval. Už mi také tekly slzy. 

,,Nic nebyla tvá chyba, Sherly. Vůbec nic. Za nic nemůžeš," řekl jsem potichu. Nevím, jestli mě slyšel, ovšem pomalu se začínal uklidňovat, takže možná ano.

Zůstali jsme na zemi v objetí, když jsem začal jemně hladit čarodějova záda, která sebou po chvíli konečně přestala škubat.