Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 3. Malý kluk a jeho noční pochůzky

Mí drazí kolegové, ať už jste měli jakéhokoliv složitého pacienta, věřte mi, že horší než Sherlock Holmes rozhodně nemohl být. Je to jako starat se o přerostlé rozmazlené dítě, kterému rodiče snad ani neřekli, jak se má správně jíst a spát. Nebo spíš že se má jíst a spát každý den. Horší je, že mu to ani nemám jak vysvětlit. Když chce ode mě mít klid, prostě zůstane sedět ve svém křesle a jakoby úplně přestal vnímat. Co to proboha dělá? 

Po dvou týdnech spaní na pohovce jsem zjistil, že má Sherlock v přízemí, o kterém jsem mimochodem ani nevěděl, že existuje, domácí paní Hudsonovou a až ta mi řekla, že má ještě jednu ložnici nahoře. Zeptal jsem se ho, proč mě sakra nechával spát na pohovce a on mi na to odsekl, že mě tady stejně nechce, což mě naštvalo natolik, že jsem zbaběle odešel na drink se svým známým Mikem Standfordem. 

K večeru jsem se již v dobré náladě vrátil, když mě u vchodových dveří prudce zarazil pach kouře zevnitř. V čisté panice jsem vyběhl po schodech, dobrá nálada ze mě okamžitě opadla. ,,Sherlocku!" vykřikl jsem zděšeně a pokoušel se přes dým kouře čaroděje najít. Kdoví, co se mohlo stát, když jsem byl pryč. Třeba se pokoušel něco uvařit a začalo hořet. Musím se ujistit, zda je v pořádku a dostat ho odsud. 

Veškerá starost ze mě však vyprchala, když jsem toho pitomce spatřil stát v laboratorním obleku a ochrannými brýlemi ve dveřích, zírajíc na mě, jakoby tohle bylo zcela normální a já byl nějaký blázen. ,,Něco se děje, Johne?" zeptal se mě zmateně a já se zhluboka nadechl, pokoušejíc se potlačit vztek, který se dral napovrch. ,,Můžeš mi vysvětlit," dostal jsem ze sebe hrozivým šepotem ,,co to má proboha znamenat?" 

,,Pokouším se dokázat, že přírodní magie smíchaná s chemikáliemi nedělá dobře a povedlo se," vysvětlil mi detektiv, jakoby mi snad záleželo na jeho pitomém pokusu. ,,Moc dobře víš, že to mě nezajímá," odsekl jsem rázně. ,,Proč je v domě proboha kouř?! Myslel jsem, že tady hoří!" dodal jsem už trochu zvýšeným hlasem a Sherlock obrátil oči v sloup. 

,,Hořelo a také jsem to snadno uhasil," prohlásil, jakoby se nechumelilo. ,,Mám přece magii, Johne. Nemáš se proč obávat." Unaveně jsem si složil hlavu do dlaní. Copak vůbec nic nechápe? Klasické bezpečnostní předpisy? Lidský pud sebezáchovy?! Je on vůbec člověk?! ,,Koho zajímá nějaká magie?! Oheň se rozšiřuje rychleji, než si myslíš, ty pitomče! Mohl ses nadýchat kouře, mohlo na tebe něco spadnout a jak tě pak mám dostávat ven?! Kdo si myslíš, že jsem?!" v životě jsem tolik nezuřil, jako teď. 

Nejhorší na tom bylo, že když jsem se vrátil z dlouhé procházky v přírodě, Sherlock se tvářil, jako bych já byl ten špatný. Naprosto mě ignoroval, když jsem ho zavolal k večeři, takže se samozřejmě ani nenajedl a nezavadil o mě za celý večer ani pohledem. Já vím, že přemýšlí, nebo tak něco, ale jsem si stoprocentně jistý, že mě tentokrát vnímá a akorát chce, abych se cítil špatně. To se mu ovšem opravdu nepovede. Říkám vám, až se ujistím, že je skutečně v pořádku a postarám se o to, aby se přestal pokoušet zabít, jdu odsud. 

Začal jsem uklízet dům, abych se zabavil a přestal se soustředit na ten nabručený pohled, který mě po celém obýváku sledoval. Zjistil jsem, že jsem to potřeboval udělat už dřív, protože dům, ve kterém jsem již celé dva týdny bydlel, vypadal strašně. Pavučiny byly snad na každém stropu a to ani nemluvím o prachu, který se na vše usadil, jakoby se tady nic z toho nepoužívalo. Když jsem byl jakž takž hotový se zbytkem domu, byl jsem pevně rozhodnutý vstoupit do Sherlockova pokoje, ovšem ten jakoby si teprve teď všiml že tam jsem, se urychleně zvedl a rozběhl se přede mě. 

,,Tak to ani náhodou," sykl a zatarasil mi cestu. Založil jsem si ruce na hrudi a vzhlédl, abych se mu díval do obličeje. ,,Jaké další nepovedené pokusy tam skrýváte, pane detektive?" oslovil jsem ho s ironickým nádechem a on se zamračil. ,,Nic, co by tě mělo zajímat," vyprskl nazlobeně, poté otevřel dveře od pokoje a pořádně s nimi za sebou třískl. Zhluboka jsem si povzdechl. ,,Jako malý kluk," zavrtěl jsem nad ním hlavou a zamířil pryč. 

Tu noc jsem usnul na pohovce u jedné z lékařských knih a trochu mě vzbudila deka, kterou přese mě někdo přehodil. Měl jsem za to, že se do obýváku přišla podívat paní Hudsonová, ale všiml jsem si černého kabátu, který měl Sherlock, když jsem ho před dvěma lety poprvé poznal. Že se stará o moje zdraví, pomyslel jsem si nabroušeně, ale pak mě napadlo, kam by v tuhle hodinu mohl jít.

Odpovědí mi však bylo jen tiché zavření vchodových dveří a následné seběhnutí ze schodů.