Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 18. Zpátky doma a do zcela nových kolejí

Ráno jsem si chtěl zajít pro věci, avšak čaroděj mi oznámil, že všechny mé věci jsou již zpátky doma. Drzoun jeden. Nemůžu uvěřit tomu, že to udělal aniž by mi o tom dříve řekl. Neudělal to snad už včera? Nebyl jsem si jistý, ale poté jsem to prostě přestal řešit. V něčem se nejspíš příliš nezmění. 

Také mě místo toho, aby mě nechal vzít si taxík, prostě chytil a teleportoval nás přímo před byt. To už jsem na něho chtěl spustit, avšak očividně nás slyšela paní Hudsonová, protože náhle vyběhla schody rychlostí, kterou  jsem u ní snad ještě nezažil a vrhla se čarodějovi kolem krku. Sherlock jí dost zaraženě poplácal po zádech, ovšem nestihl nic říct, protože v příští chvíli se napřáhla a vrazila mu pohlavek. 

Zděšeně jsem vyjekl a chystal se jí vynadat, že je na tom Sherlock dost špatně a že to nemá dělat, avšak rozkřikla se na něho mateřským hlasem, a tak jsem zase rychle zmlkl. Sherlock při jejích výčitkách zarytě mlčel a vztekle se ohradil až když prohlásila, že na své výpravy již nesmí chodit. To už jsem se k ní přidal.

,,Má pravdu, Sherlocku. Za ty druhé dveře již nesmíš, pro tvé vlastní dobro. Příště bys mohl skutečně zemřít," oznámil jsem mu s ledovým klidem, on obrátil oči v sloup, prošel kolem nás do bytu a velice slyšitelně si zamumlal, že bych jej stejně nezastavil. Poté otevřel dveře od své ložnice a ozval se zámek. Dost zaraženě jsem zůstal stát přede dveřmi, protože ve výsledku měl pravdu. Vždyť jsem na rozdíl od něho jen člověk, jak bych tmavovláska mohl zastavit? Budu prostě muset doufat, že mě poslechne. A dávat si pozor na všechno, co mu řeknu. 

S povzbudivým úsměvem jsem se rozloučil s paní Hudsonovou, vešel do bytu a zavřel za sebou dveře. Chvíli jsem nerozhodně postával před čarodějovými dveřmi do pokoje, avšak nakonec jsem se odvážil zaklepat na dveře. Tentokrát mě kupodivu nic neodhodilo, což bylo velmi dobré znamení. Ozvalo se otrávené zamručení a pak až Sherlockův hlas.

,,Nechceš mi doufám dávat žádný proslov?"

Uchechtl jsem se, protože vlastně ano. Ovšem, nijak jsem tmavovláska od chození do těch dveří ve skutečnosti zastavit nemohl, a tak to bude spíš návrh. 

,,Sherly, jen mě pusť dovnitř a v klidu si promluvíme, ano? Do ničeho tě nutit nemůžu," řekl jsem smířlivým hlasem. Sherlock zamumlal něco, čemu jsem nerozuměl avšak odemkl a pustil mě dovnitř, což bylo to nejdůležitější. 

Posadil jsem se vedle něho na postel. Dlouhou chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívali, dokud čaroděj ticho nepřerušil.

,,Abys věděl, chodím tam z velmi dobrého důvodu. Je nutné tam chodit dál." Zamyšleně jsem jej sledoval. Tak nějak jsem chápal, že i tohle má nějakou spojitost s Viktorem a tím, jak na tom teď Sherlock je, nechtěl jsem to však říkat nahlas.

Pořádně jsem se zamyslel nad tím, co jsem mu chtěl říct. Přemýšlel jsem, jestli je to skutečně pravda, nechtěl jsem Sherlocka přece ranit, avšak dávalo to smysl. Bude to dost narychlo, ale nic lepšího jsem v záloze neměl. 

,,Teď mě pořádně poslouchej, Sherlocku. Nemluvím o tom jen kvůli tomu, že jsi pro mě nejlepší přítel, ale také proto, že poslední dobou jsem dost zmatený. Myslím si, že tě mám rád víc, než si přiznávám. Nevím, co si z toho teď vezmeš, ale popřemýšlej o tom prosím. Já vím, že tě nezajímají city ostatních tak, jak by měly, avšak alespoň se nad tím zamysli. Teď odejdu a nechám tě, přeber si to jak chceš."

Dořekl jsem to, beze slova jsem se zvedl a rychle odkráčel z pokoje. Poté jsem vyběhl schody do toho svého a tam sebou plácl na postel a založil si hlavu do dlaní. Co mě to napadlo? Vím vůbec, co říkám? 

Třeba to nepochopil, snažil jsem se v duchu uchlácholit, avšak nepomáhalo to vůbec ničemu. Poté jsem nějakou dobu jen ležel a zíral do stropu.

Když jsem se vrátil dolů, bylo již šest hodin a já překvapeně zaregistroval čaroděje, jak sedí u stolu a čeká s dvěma talíři s večeří. Několikrát jsem zamrkal, abych se přesvědčil jestli nesním, ovšem stále tam seděl, a tak jsem váhavě usedl naproti. Usmál se a pustili jsme se do jídla. 

Všechno proběhlo v takovém docela příjemném tichu, a poté jsme se jako obvykle přesunuli do obýváku, kde jsem si já sedl a začetl se do jedné ze svých knih, zatímco čaroděj pozvedl housle a začal hrát co jej napadlo. Znělo to zvláštně melancholicky. 

Když již popáté prošel kolem mě, na knížce mi přistál vzkaz na zažloutlém papíře. Nechápavě jsem se podíval po tmavovláskovi, ten si mě však nevšímal a zarytě zíral z okna, zatímco hrál snad již potřetí refrén. Otevřel jsem tedy vzkaz a překvapeně vykulil oči poté, co jsem si jej přečetl.

Křivdíš mi. Tvé city mě zajímají víc než cokoliv jiného. 

Když jsem se vzpamatoval, letmo jsem se pousmál, napsal jsem na papír odpověď a položil jej Sherlockovi na to místo na poličku, kam po dohrání odkládal housle. 

Dobře tedy, omlouvám se. Mohl bych ti to vynahradit zítřejší večeří?