Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 9. Z Baker Street 221B se v pátek večer stává luxusní restaurace

Sherlock si s posíláním Rose každou půlhodinu celý týden nedal pokoj. Už mě unavilo mu za to hubovat, prostě jsem si zvykl. Ptal jsem se ho, proč si nečte knížky, které jsem mu půjčil, načež mi odpověděl, že už je všechny přečetl. Samozřejmě. I když to nerad přiznávám, Sherlock také zasahuje do mého osobního života. No, jak to říct. Nemám vlastně nikoho jiného, kromě své sestry, se kterou už jsem se neviděl věčnost, nějaké známé, Sarah a teď nějakým způsobem i Sherlocka. 

Ten problém je právě Sarah. V úterý večer naše rande dopadlo hrozně. Ta restaurace byla totiž přímo vedle hasičů a v té chvíli jsem zaslechl něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách. ,,Hele, nebydlíš teď náhodou v Baker Street?" zeptala se mě Sarah zdráhavě, očividně hasiče také slyšela. Okamžitě jsem se zvedl, omluvil se jí a běžel si chytit taxi. Myslel jsem, že mě trefí. Co jsem tomu idiotovi říkal?! Určitě se mu jeden z těch experimentů nepovedl, začalo hořet a...panebože, prosím, ať je v pořádku. Srdce mi bylo jako splašené. 

Jenže když jsem tam dojel, hořelo v domě naproti a před naším domem stál Sherlock s paní Hudsonovou a celou situaci sledovali. Ujistil jsem se, že jsou oba dva v pořádku. Neměl jsem tolik přehánět, avšak co jsem měl dělat? Samozřejmě, že jsem si myslel, že za tím požárem stojí Sherlock. Když jsem se ho na to zeptal, dost dotčeně mi odpověděl, že přece není idiot a takovou hloupost by nikdy nezpůsobil. 

Dost jsem se od té úterní hrůzy strachoval ozvat Sarah, a tak jsem se jí prostě zbaběle vyhýbal. Co je to se mnou, proboha? Za všechno může Sherlock a ty jeho pitomé pokusy! Vůbec to není bezpečné, čaroděj nečaroděj. Dostal se mi prostě do hlavy. Samozřejmě mi řekl, že to přece není chyba a že mám zbytečnou starost, což je ovšem naprostá pitomost. Jenže i přes svou genialitu si to ten pitomec prostě neuvědomuje. 

Myslel jsem, že pátku večer se snad nikdy nedočkám a konečně jsem si oddechl až poté, co jsem vstoupil do domu. Sherlock jako obvykle ležel na pohovce s rukama sepjatýma pod bradou. Věděl jsem, že nemá cenu ho ani zdravit, jelikož mě stejně neslyší, odložil jsem si tašku do chodby a chystal se jít do kuchyně pro čaj. ,,Už je ten čaj hotový?" zabručel náhle čaroděj z pohovky a já si povzdechl.

,,Jistěže ne. Právě jsem přišel, jestli sis nevšiml. Mohl sis za celou polovinu dne udělat čajů třeba deset," prohlásil jsem podrážděně a odešel do kuchyně. Sherlock cosi otráveně poznamenal, ovšem to jsem naštěstí neslyšel, takže mi to bylo jedno. Stejně jsem podvědomě udělal dostatek vody na dva čaje, takže jsem zalil dva hrnky a donesl je na jídelní stůl. 

,,Pojď si ten čaj vypít, nebo ho vypiju sám," houkl jsem poraženě na tmavovláska, který nesouhlasně zabručel, avšak jakmile po chvíli čaj přestal být tak horký, kupodivu se ke mně přidal u stolu.

Celý týden jsem přemýšlel o svém plánu. Sherlocka zná celé město ve špatném světle, musím dokázat jim (a sobě), že dokáže být lepší. Přijde mi, že klepe na dveře čím dál méně lidí, protože ti, kterým Sherlock zabouchl dveře před nosem rozhodně ještě roznáší víc drbů. Měli bychom být opatrnější. 

Čaroděj zkoumal můj výraz, očividně snažíc se vydedukovat, nad čím přemýšlím. Jen letmo jsem k němu zvedl oči, vzal oba hrnky do dřezu a poté se postavil před něj a chvíli zamyšleně sledoval dveře. Dnes je pátek večer, což by se mohlo perfektně využít. Proboha, jak mám Sherlocka naučit se chovat k milému protějšku, když neumí ani prosím a děkuji? To bude opravdu složité. 

Zahleděl jsem se na tmavovláska, který teď seděl v křesle a prázdně zíral do země. Opět měl tu svou podivnou fázi, která mě tolik děsila. Ztracený, zbědovaný člověk. Jak se tohle jen mohlo stát? Kdo je Viktor a proč umřel? Tak dost, takhle to nepůjde! Musím s tím něco udělat, nenechám ho tam přece sedět jako hromádku neštěstí! Když mu pomůžu, třeba bude konečně šťastný, nebude chodit na podivná místa po nocích a hlavně už tady nebudu muset bydlet.