Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 31. Vlaštovčí navigace...alespoň na chvíli

Následoval jsem vlaštovku a rozhlížel se kolem. Vlastně mi to světlo bylo celkem na nic, kromě toho že jsem viděl na cestu. Kolem mě byly pouze prázdné zdi a pode mnou kamenitá podlaha. Co je tohle proboha za místo? Nějaké katakomby? 

Bohužel ani Rose nevypadala, že by si byla nějak jistá svojí navigací. Pořád se zmateně rozhlížela a na každé křižovatce dlouho poletovala na místě, než se rozhodla kam letět. Jenže mně stejně nezbývalo nic jiného než jí věřit. Sám bych to nedal už vůbec. Jen kdybych to tak nezakřikl...

U jedné křižovatky náhle Rose zablikala a ve mně hrklo. Vyděšeně jsem ještě v matném světle sledoval jak se pomalu snáší k zemi. Urychleně jsem přiskočil, abych ji zachytil. Zůstala mi ležet v dlaních, blikala a škubala sebou. Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré. Rozhlížel jsem se mezi třemi cestami jako zběsilý. Musím si pospíšit. Ale kudy?

,,Sherly!" zavolal jsem zoufale, tušíc že mi stejně nikdo neodpoví. A samozřejmě se ozvala pouze moje ozvěna. Byl jsem v koncích. Nemůžu tady přece jen tak slepě bloudit. Alespoň že Rose nezhasla úplně. Jestli se rozpadne...Ne, to se nesmí stát. 

Náhle se nade mnou objevilo jasné fialové světlo. Byla to taková malá svítivá kulička, ale když se rozběhla levou cestou, věděl jsem, že ji mám následovat. Sherlock mi dal šanci mu pomoci. To musí být ono. 

Vložil jsem Rose opatrně do kapsy a bedlivě po cestě poslouchal její pípání. Přišlo mi že jdu snad věčnost. Viděl jsem jen cestu před sebou díky světlu a viděl jsem blikající vlaštovku v mé kapse.

Šli jsme dlouho. Nebo se mi to možná jen zdálo, ale každopádně mě z té cesty pekelně bolely nohy. Věděl jsem však, že na odpočinek nemám čas. Musím odtud Sherlocka dostat dokud je ještě naživu. Až se uzdraví tak ho přetrhnu, vola jednoho. A pak mu dám pořádnou pusu, klidně proti jeho vůli.

Po chvíli, která se mi zdála být věčností jsem s hrůzou zpozoroval, že světelná kulička začíná slábnout. To není dobré. To vůbec není dobré. Téměř jsem se rozběhl. Ještě víc mě poháněl fakt, že z Rosiina úpěnlivého pípání se stalo tiché vyčerpané pobrukování. Musím si pospíšit.

Naštěstí to už nebylo moc daleko. Vlastně jsem byl na místě, protože pár kroků přede mnou ležel Sherlock. Těžce zraněný, zakrvácený a oddechující Sherlock. Moje rychlost se změnila v rychlost lidského geparda a byl bych byl po pár vteřinách u něj, kdyby mě nezarazila pomyslná stěna. Byla jeho. Netušil jsem jak to ve svém stavu dokázal, ale očividně do toho dával svou poslední energii.

,,Sherlocku!" zavolal jsem na něj hlasem plným starosti. Nemohl nejspíše ani zvednout hlavu. 

,,Johne," odvětil mi mým jménem. Jeho hlas byl chraptivý a unavený. Nezbývalo mu moc času. 

,,Sherly, musíš mě pustit. Musím ti pomoct," řekl jsem už o něco tišším hlasem, protože mě očividně slyšel dost. Slabě se zasmál. 

,,Pro mě už je pozdě. Vrať se domů." 

Vyděsilo mě to. On chce umřít. On chce doopravdy umřít. Chvíli jsem nevěděl co říct. Bez něj nikam nejdu, to jsem věděl jistě. 

,,Bez tebe nikam nejdu," řekl jsem rozhodně. 

Sherlock se hořce zasmál. ,,Vždyť jsem ti jen na obtíž. Dělám ti špatnou pověst a ani...ani tě nemiluju," ke konci se mu zlomil hlas, jakoby už nemohl dál.

,,Já si to nemyslím. Nejsi mi na obtíž a moje pověst mě nezajímá. A myslím si, že mě miluješ a říkáš to jen proto, abys mě odehnal."

Sherlock se chystal něco říct ale já jej opět přerušil. ,,A i kdyby si mě nemiloval, zůstal bych s tebou. Byl bych ti dobrým přítelem. Odejdu jen když mi upřímně řekneš, že mě tady nechceš."

,,Nechci tě tady," odvětil čaroděj okamžitě a já zatnul pěsti. ,,Tak odstraň tu hloupou bariéru a řekni mi to do očí."

V tu ránu jsem mohl projít až k němu. Klekl jsem si vedle něj a zahleděl se mu do tváře. V očích měl viditelné slzy.

,,Nechci...nechci-" ani to neměl šanci dopovědět, protože jsem vzal jeho ruku a jemně ji políbil.

,,Pojďme domů, lásko," řekl jsem jemně a hned jakmile jsem to dořekl, Sherlock se rozplakal a já uslyšel tak hlasitý zvuk, že jsem jeho ruku musel pustit a přikrýt si uši.

Co se proboha děje tentokrát?