Nejobtížnější pacient doktora Watsona

Kapitola 8. Poznávám druhého Sherlocka jménem Rose a stává se ze mě dohazovač

Po tomhle jsem se rozhodl, že Sherlockovi někoho najít prostě musím. Někoho, kdo ho bude moct uzdravit v úplně jiném smyslu, než já. Jenže nejprve by se musel začít chovat alespoň trochu slušně a nevím, jak ho do toho mám dostat. Navíc pořád nevím, kdo je Viktor a chci se ho na to zeptat. 

Samozřejmě jsem se ho na to nechtěl ptát osobně, a tak jsem v práci pořád přemýšlel, jak bych se ho na to zeptal nějak jinak. To mluvení přes zeď bylo celkem pohodlné, i když jsem vlastně mluvil jen já, akorát se na konci Sherlock k mé radosti začal smát a řekl mi, že Anderson je úplný pitomec, což mě okamžitě rozesmálo také. Byla to vlastně nakonec vcelku příjemná noc, až na ty hluboké kruhy pod očima, jelikož jsem spál jen zhruba tři a půl hodiny. 

Chtěl jsem se ho na Viktora zeptat teď, dokud má dobrou náladu. Tedy aspoň doufám, že ji má dobrou. Zatím vlaštovka nepřiletěla a to už jsem v práci čtyři hodiny. Vlaštovka, to může být ono! Třeba mi to řekne skrz vzkazy. Za zkoušku nic nedám. Jenže jak ji sem přivolat? Musí to přece nějak jít i z mé strany. 

,,Ehm, vlaštovko?" zavolal jsem stupidně do ticha prázdné polední ordinace. Samozřejmě, že to nefungovalo. Ale ne, fungovalo! Okno se po pár minutách otevřelo a vlaštovka vletěla dovnitř. Ovšem, očividně ji poslal Sherlock, protože na ní bylo jeho písmo. ,Musíš ji nějak pojmenovat, aby byla skutečně tvá,' stálo v ní a já se na toho tvora ne-tvora zamyšleně podíval. Zkusil jsem vlaštovku pohladit po hlavě, ale jakoby si odfrkla a odcupitala na druhou stranu stolu. Pobaveně jsem se uchechtl. Je přesně jako Sherlock. Hm...Sherlock? Ale to je hloupé, aby se oba jmenovali stejně.

,,Vždycky se mi líbilo jméno Rose," zamyslel jsem se poté. Asi nezáleželo na tom, jestli je to dívčí nebo chlapecké jméno. ,,Tak co?" promluvil jsem na vlaštovku a přišel si trochu jako blázen.  ,,Co, Rosie?" Vlaštovka zvědavě otočila hlavu a po chvíli přicupitala blíž. Na krátkou chvíli se mi otřela o ruku a já se pousmál. Očividně se jí to líbí. Tak teď tedy ten Viktor. 

Můj "bravurní" nápad ovšem hodně rychle pohořel. Takhle nějak probíhala čtvrthodinová vzkazová konverzace mezi mnou a Sherlockem:

Odteď se jmenuje Rose. Sherlocku, chci se tě na něco zeptat.

To je dost obyčejné jméno Johne, ale když chceš...Chceš mluvit o Viktorovi, že?

Samozřejmě, že si to už vydedukoval. Ano, přesně. O Viktorovi. Kdo to byl?

Nepřijde ti to až moc přímé, Johne? Uklidni se trochu.

Protahováním se nikam nedostaneme a mně za chvíli zase začnou chodit lidi. Takže, kdo to byl?

Do toho ti vůbec ale vůbec nic není.

Víš, že tam bydlím, abych ti pomohl.

Jsi můj doktor, ne psycholog. Nech. To. Být. Johne.

Tahle konverzace není u konce.

Očividně však byla, protože Rose už se poté nevrátila. Čekal jsem na ni celý zbytek směny, jenže nic se nestalo. A nepřiletěla ani když jsem na ni zavolal. Ta Sherlockova metoda očividně stejně nefunguje. 

Oznámil jsem mu to hned jak jsem se vrátil. Stál v kuchyni/laboratoři a hrál si s našim posledním mlékem. ,,Ani na jméno neslyší," řekl jsem mu, když jsem si svlékal kabát a šel postavit na čaj. Sherlock se na mě otočil a ušklíbl se. ,,Ovšemže slyší, ale je vytvořena podle mě," opáčil samolibě a opět se zamyšleně zahleděl na mléko v kádi. Tak to je mi vlastně docela k ničemu a mohl jsem to čekat. Bože, a já si tu věc k tomu ještě pojmenoval. 

Vlaštovka byla stále vypuštěná. Seděla Sherlockovi na rameni a rovnala si křídla. Když si mě všimla, otočila se ke mně zády a pokračovala ve své činnosti. Obrátil jsem oči v sloup a zalil si čaj. Proč mi přijde, že jsou v tomhle domě teď Sherlockové dva? Samozřejmě protože mám pravdu. 

,,To je naše poslední mléko, běž si ho koupit, když s ním tak plýtváš," sykl jsem na Sherlocka, když jsem znovu procházel kolem něho. Ozvalo se jeho rázné ne a já si otráveně povzdechl. Rose už byla také pryč, někde v Sherlockově kouzelnickém myšlenkovém paláci nebo co. Dnes za mnou v ordinaci byla Sarah, která mě pozvala do divadla. Na myšlenka se mi velmi líbila, takže  jsem okamžitě souhlasil. Začíná to již za hodinu.

Opět jsem si vzpomněl na dnešní noc a zahleděl se na čaroděje, který stál zády ke mně. Bude s tím souhlasit? Co když je Viktor nějaký jeho bývalý přítel? Ta myšlenka mě pobavila víc, než by spíš měla. Prostě jsem si Sherlocka nedokázal představit jak chodí s někým za ruku, nebo na rande. Do dnešní noci jsem ho ani neslyšel se pořádně smát. Ovšem, jen jsem ho tedy slyšel. Neviděl. Ale co na tom záleží? Najdu mu přítele, on mu pomůže i psychicky a já se budu moct odstěhovat. Jen musí souhlasit, že ho naučím se opět stát člověkem.

,,Sherlocku," oslovil jsem ho vážně a on si povzdechl a otočil se ke mně. ,,Za chvíli jdu na rande se Sarah a dnes ráno mě opět napadlo, že bych ti mohl někoho najít. Ovšem, chtělo by to trochu změnit tvé chování. Pomůžu ti, jestli chceš," když jsem to dořekl, čekal jsem, že mě okamžitě odpálí. On na mě však zůstal zamyšleně koukat, poté se zahleděl do země a když konečně zvedl hlavu, nesouhlas ve tváři neměl. Pozvedl jsem obočí. ,,Tak dobře," vyšla z něj věta, kterou jsem čekal jako jednu z posledních.

Dlouho jsem se na něho překvapeně díval, takže obrátil oči v sloup a opět se vrátil ke svému experimentu. ,,Tak...jo," zaraženě jsem nakonec řekl již spíše do stěny a na chvíli se ještě šel posadit na pohovku. Abych řekl pravdu, myslel jsem, že to odmítne. Momentálně jsem byl v rozpacích z toho, co s ním přesně chci dělat. 

Naštěstí jsem na to přemýšlení neměl příliš času, o dalších deset minut později bylo čas vyrazit. Rozloučil jsem se s Sherlockem, který mi samozřejmě ani neodpověděl a vyšel ze dveří.

Když John odešel, čaroděj zvedl hlavu od mikroskopu, který byl celou dobu stejně prázdný a zahleděl se z okna. ,,O co se pokouším? Stejně na tebe nikdy nezapomenu," hlesl do ticha, odešel vylít mléko do umyvadla a o pár chvil později se v Baker Street ozývala teskná melodie houslí.