Amen [Larry Stylinson] CZ

5. část

Brunet stál mezi posledními ve frontě na oběd. Už to, že nepředbíhal, mělo přímo křičet, že je něco v nepořádku. Zi už nějakou dobu čekal venku. Protože se Louis dlouho neukazoval, musel on jít za ním. Jen co si všiml jeho bezduchého výrazu, uvědomil si, že je něco špatně.

Tomlinson se podíval jeho směrem a jen co ho spatřil, nechal vypadnout tác z jeho rukou i s příborem a pospíšil si k Zaynovi. Malik vycouval ze dveří. Jen co Louis vyšel z jídelny, zatáhl ho za roh. Tušil, jak by se spolužáci tvářili, kdyby je opět viděli spolu. Bylo těžké vysvětlovat, že jsou jen přátelé.

Brunet mu rozrušeně padl do náruče. Nechal se konejšit tichým hlasem a rukou na svých zádech. „Co se stalo?“ ptal se tiše Malik, nepřestávajíc ho uklidňovat. Najednou se ozvalo zalapání po dechu.

„Ewwww, buzny,“ řekl někdo. Oba mladíci od sebe odskočili. Louis si kryl obličej, aby nebyly vidět slzy, jež mu smáčely tvář. Zayn se automaticky postavil před něj, aby ho bránil. Zároveň si všiml, že chlapec, který na ně opovrženíhodně zíral, je fotí.

„Co fotíš, ty imbecile!“ navztekaně se po něm ohnal a snažil se mu vytrhnout mobil z ruky. Mladík ale pohotově uhnul. Z ničeho nic se začal smát.

„Dám to na net, buzničky!“ vyhrožoval. „Nebo to pošlu každému SMSkou!“ Po těch slovech se otočil a se smíchem utekl pryč.

„Lou…“ hlesl Zayn, když viděl tvář svého kamaráda. Snažil se tvářit, že je mu jedno, co se právě stalo. Ale opuchlé oči a roztřesená brada tomu vůbec nepomáhaly. „Lou. To je dobré. Můžeme ho dát k soudu. Nemůže publikovat nic, pokud nemá naše svolení. Na to je zákon. Lou… Lou…“

Konejšivě k němu mluvil, ale brunet jen kroutil hlavou. „Ten bastard mi je u p*dele!“ vykřikl. Slzy se mu vyhrnuly z očí. „Je mi ukradený. Ať si to dá, kam chce. Ať se na to třeba kouká, když jde spát! Jde o mamku…“ Hlas se mu zlomil a on pod návalem emocí zavrávoral.

Zayn byl trochu zmatený, ale to mu nebránilo v tom, aby si ho opět přitáhl do objetí. „Je v nemocnici?“ opatrně se optal. Louis se nezmohl na odpověď. Pouze přikývl hlavou. Nechal se konejšit. Snažil se uvěřit, že vše bude v pořádku. Visel na Zaynovi skoro celou vahou, ale ten si nestěžoval. Když si to brunet uvědomil, odtáhl se.

„Děkuju,“ vkouzlil na tváři napodobeninu úsměvu. „Už půjdu. Zítra ti řeknu, jak je na tom.“ Otočil se a několikrát se nadechl, než vyšel před jídelnu mezi lidi. Zi ho hned následoval. „Vím, že chceš jít se mnou, Zi. Ale bude lepší, když to pro tentokrát necháš být. Jdi za Niallem.“

„Lou…“

„Řekl jsem, ať jdeš,“ zašeptal brunet.

~~~

„Kde je Maddie Swesterová?“ ptal se Louis bez dechu na recepci, oči měl stále trochu opuchlé od pláče. Pospíchal sem celou cestu ze školy. Za pultem u počítače seděla postarší paní s brýlemi na nose. Důležitě datlovala do počítače. Na sobě měla jednotvárný oděv typický pro recepční. Hnědé vlasy již měla trochu prošedivělé a stáhnuté do krátkého, ulízaného culíku.

„A vy jste…?“ pronesla znuděným, pisklavým hlasem. Neobtěžovala se zvednout pohled a pořád něco psala na počítači.

„Jsem její syn,“ kousavě jí odvětil. Konečně zvedla pohled od obrazovky, jen aby bruneta mohla sjet odmítavým, kritickým pohledem. Měl na sobě světlé triko a šedivou mikinu. Levý rukáv měl roztržený, takže jeho tetování bylo viditelné. S rozcuchanými vlasy musel vypadat jako by právě vylezl od popelnic. Ne, že by ho to zajímalo.