Amen [Larry Stylinson] CZ

16. část

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidala další díl. Jenže jsem to přepisovala snad tisíckrát, protože jsem s tím nebyla vůbec spokojená... A jelikož přidávám po takové době, snažila jsem se, aby to bylo delší. Brzy ale bude další a myslím, že všichni víme, co se tam stane. Enjoooooy - Tina

„Uhm,“ odkašlal si nejistě Harry. „Můžete nám dát chvilku? Chci si s Louisem o něčem promluvit.“

Jo s Nicole přikývly. Nevěděly, jestli to je dobře nebo špatně, proto z toho měly smíšené pocity. Jo se na Louise konejšivě usmála, než zmizela za rohem spolu s Nicol.

Brunet nic neříkal. Jen vyčkával, co z Harryho vypadne. Řekne mu, že to celé se nemělo stát? Nervozitou se mu kroutil žaludek. Nebo řekne, že to pro něj něco znamenalo?… Jenže změnilo by to něco? Má přítelkyni a rodinu plnou homofobiků.

Nikdo z nich nic neříkal. Kudrnáč si najednou nebyl jistý tím, co by měl říct. Sám si nebyl jistý svými pocity, které k Louisovi cítil nebo ne. Věděl jen, že to co cítí, není pouhé přátelství. Jenže co když to není vzájemné? Zničil by jejich vztah? Má to risknout? Risk je zisk, že? Ale co když to nebude platit, co když Louise ztratí a… „Louisi, myslím, že k tobě cítím něco víc než přátelství.“ Zašeptal a sklopil pohled.

Louis vykulil oči. Nebyl schopný nic říct, protože se v něm mísilo tolik pocitů. Na jednu stranu byl neskutečně rád, ale něco mu bránilo v tom, aby řekl, že to cítí stejně. Něco, nebo někdo? Kdyby se přiznal a řekl, že on to cítí také tak, pravděpodobně by se z Harryho života stalo peklo. Všichni by se mu začali posmívat a urážet ho. Nyní měl svou pověst, která zahrnovala párty, ale žádné „buzny“. Ačkoliv si ho lidé bez společnosti Louise, Zayna a Nialla nedovedli představit, nikdy mu nenadávali do teplouše.

Když dlouho nic neříkal, kudrnáč zvedl pohled, zděšen. Neměl to říkat. Vše se v něm svíralo v očekávání odpovědi, ačkoliv se jí bál víc, než čehokoliv jiného. Konečně se brunet nadechl k odpovědi.

 „Myslíš, že ke mně cítíš víc než přátelství?“ zopakoval po něm. Harry jen přikývl, netrpělivě čekaje na další slova. Brunet se potom nevesele uchechtl. „Co když to tak není? Chci říct – nejsi si jistý tím, co cítíš. Nemyslím, že to je něco víc než přátelství. Jsi jen popletený. Co by na to řekla tvá matka? Sestra? Bethany? Rozešel by ses s ní kvůli mně a kvůli tomu, co ke mně možná cítíš?“

„A-ale,“ zakoktal se Harry. Dlouze vydechl, aby zklidnil své bijící srdce a nervy. Moc se mu to ovšem nepovedlo. Spíš naopak. „Co mám dělat?“ ptal se, aniž by ve skutečnosti čekal odpověď.

„Neřeš to,“ přesvědčoval ho Louis, ačkoliv mu to trhalo srdce. Nemohl mu zničit život kvůli něčemu, co možná ani nebyla pravda. „Chodíš s Bethany. Očividně se máte rádi…“ Na chvíli se musel odmlčet, protože cítil, že mu jinak selže hlas. To by mu na přesvědčivosti nepřidalo. „Bethany ti může dát víc než já,“ pokračoval. Neřekl to nijak smutně, ani zraněně. Prostě jen konstatoval fakt. „Je to holka, Hazz. Nechceš být se mnou. Možná ti to tak přijde, ale stejně bys toho litoval. Nakonec bys se mnou byl jen proto, abys mi neublížil odchodem.“

Harry nic neříkal. Jen se snažil nahlédnout za zdi, které kolem sebe Louis právě postavil. Možná měl Louis pravdu. Z části tomu i chtěl věřit. Tak proč jediné, na co myslel, bylo, že chce mít Louise jen pro sebe? Proč pořád cítil přítomnost jeho rtů na svých? A proč? Proč, sakra, proč, chtěl, aby si s Beth nikdy nezačal? Proč se mu po Louisových slovech chtělo zoufale křičet?

Kudrnáč myslel, že se utopí v zoufalosti, kterou cítil a která ho naprosto ochromovala. „Louisi,“ hlesl. Znělo to spíše jako škemrání. Zněl tak rozpolceně a zdrceně. V tu chvíli se brunet proklínal, že vůbec něco řekl.