Amen [Larry Stylinson] CZ

7. část

Pokud mě po tomhle nebudete nesnášet, tak už snad nikdy. Mimochodem, je to scénka navazující na předchozí díl, takže Hazz je na záchodech. Snad se vám to bude líbit. Enjoooooy ~ Tina

Harry zavrtěl hlavou a zíral na zavřené dveře. Nemohl to udělat, ani kdyby chtěl. Nemohl se mu vyhýbat. Jak po něm vůbec může něco takového chtít? A jak to může napravit?

„Možná by se s tím dalo něco udělat,“ váhavě se usmál. Pomalu se v něm rozhoříval oheň naděje. Vyšel ze záchodů, jako by tam nikdy nikoho nepotkal. Na chodbě už moc lidí nebylo. Všichni se rozešli do tříd.

Rozběhl se chodbou a proběhl vchodovými dveřmi. Nikde Louise neviděl, ale věděl, kam šel. Připravoval se k běhu, když zaslechl zaskuhrání a nadávky. Prudce se otočil. U dveří seděl Tomlinson, držel se za zápěstí a pomalu se stavěl na nohy.

„Oh,“ zněl překvapeně, když si všiml Harryho, který k němu přišel a snažil se mu pomoci na nohy. „Co tu chceš?“

„Především se ti omluvit,“ začal. Než ho stihl Louis přerušit, rychle navázal na svá slova. „Vím, že to není dost, ale prosím. Lidé dělají chyby. Byla chyba nezastat se tě. Jen… prosím.“ Zněl zoufale. Jen co si byl jistý, že Louis se na svých nohách udrží, trochu od něj odstoupil. Brunetovi se nepovedlo zamaskovat své zklamání. Chápal ale, že po něm nemůže chtít nic víc. Vyrůstal v jiné rodině, jiných poměrech.

Váhavě přikývl. „Dobře.“ Řekl jen a promnul si zápěstí. Vzápětí se mu v modrých očích uličnicky zalesklo. „Můžeš pro mě něco udělat?“ Nečekal na odpověď. „Musím se rychle dostat do nemocnice a nemám auto, ani peníze na taxík nebo autobus…“ Nechal, aby si Harry domyslel, co po něm chce.

„Pojedeme taxíkem,“ přikývl, aniž by musel dlouho přemýšlet.

„Počkej!“ zastavil ho Tomlinson, když kudrnáč sahal po svém telefonu. „Ty bys měl být ve třídě. Učit se. Nemůžeš přeci -“

„Louisi,“ přistoupil o krok blíž a podíval se mu do modrých očí. „Ty za to stojíš.“

~~~

„Ah, tady jste Louisi,“ usmál se doktor, když se zastavil před Madiiným pokojem. „Jak je na tom vaše ruka?“

„To byste měl říct vy mě,“ vrátil mu úsměv. „Není to tak strašné. Jak je na tom Maddie?“

„To je, proč tu jsem,“ doktor se podíval oknem na starší ženu, ležící na posteli. „Jde o to, že máme příliš pacientů a nemůžeme si dovolit… Tohle.“ Máchl rukou k ní. Louis se zamračil. Co to jako má znamenat?

„Říkal jste, že bude v pořádku. Že to jsou jen nějaké vitamíny, nebo co…“ snažil se zachovat klidnou tvář, ale nešlo mu to. Srdce mu bilo jako o závod. Co to sakra má být? Nemůžou přeci… Nic jí nemůžou udělat. Nemůžou. Neudělají. Roztřeseně se nadechl.

„Dnes jsme provedli rozšířené testy,“ na chvíli sklopil pohled. „Přišlo se na to, že Maddie má problémy s dýcháním. Nenapadlo nás, že to může být tak závažná nemoc. Většinou se vyskytuje u lidí kolem 40 věku. Maddie trpí plicní arteriální hypertenzí. Normálně od diagnózi mají nemocní ještě přibližně 3 roky života. My jsme bohužel příznaky přehlédli, protože jsme je přikládali jejímu stáří.“

„Ne,“ zašeptal Louis. Netušil sice, co to je za nemoc, ale pochopil to důležité. Maddie nejspíš umře a nejspíš nemá ani 3 roky života. Stáhlo se mu hrdlo a stěží se mu dýchalo. „Ale… dá se to vyléčit, že?“

„Je mi líto, ale je to nevyléčitelné,“ doktor opět sklopil pohled. Louisovi unikl z úst přidušený skřek.

„Jak dlouho má?“ zeptal se, neschopen zadržet slzy. Začínaly se mu třást ruce, ale nemohl to ovládat.

„Kdybychom si ji tu mohli nechat po celou dobu, byl by to měsíc. Nanejvýš dva.“

„P-proč si ji tu nemůžete nechat?“ vzlykl Louis. „Přeci tu nemůže být tolik pacientů… Vezměte někoho j-jiného. Nechte mi ji. Je jediná, koho m-mám.“ Prosil doktora. Horké slzy mu klouzaly po tvářích a zanechávaly za sebou slané cestičky.

„Je mi líto, Louisi,“ odstoupil od něj. „Pokud budou pacienti stále přibývat stejným tempem, zbývají jí nanejvýš dva týdny.“

„Ne!“ zakřičel Louis. Připadalo mu, jako by se celý jeho svět rozpadal. „Ne!“ zopakoval zničeně. Klesl k zemi. Nepřestával hystericky plakat. Vzal si hlavu do dlaní. To přeci nemůžou. Nemůžou rozhodovat o tom, kdo přežije. Roztřásl se a zaúpěl jako raněné zvíře. Připadal si, jako raněné zvíře. Jako by mu někdo bodal do těla tupým nožem.

Doktor mu pomohl na nohy. Posadil ho na židli před nemocničním pokojem. Brunet ho ale stěží vnímal. Nevšímal si ani, že odešel a on osaměl. Netušil jak dlouho tam seděl a třásl se pod neovladatelnými vzlyky. Najednou před ním stál Harry.

Tomlinson se stěží postavil na nohy a chtěl ho obejmout. Potřeboval podporu a jistotu. Potřeboval vědět, že není sám. Když už stál, změnil svůj názor. I v takovém stavu pořád bral ohledy na kudrnáče. „Má dva týdny.“ Špitl jen a objal rukama své břicho, jako by se tak snažil udržet pohromadě.

Harryho ohromilo, že i když na tom byl takhle špatně, pořád myslel na jeho pohodlí. Naprosto impulzivně to byl on, kdo překonal vzdálenost mezi nimi. Vzal ho do náruče a silně objal. Nevěděl, co říct. Nebylo, co říct. Cítil, jak ho Louis váhavě objal. Cítil, jak se z jeho těla vytrácí napětí a je čím dál uvolněnější. Byl rád, že to udělal. Vdechoval Tomlinsonovu vůni.

Stejně tak i brunet. Byl si totiž vědom, že tohle se jen tak opakovat nebude. Položil si hlavu, na Harryho hruď a jen stál. Stál, plakal a zhluboka dýchal. Připadal si chráněný. Jako by na něj nyní nic a nikdo nemohl. Už se netřásl, ale slzy mu tekly pořád. Nechtěl se od kudrnáče odtáhnout. Krásně voněl. A připadal si dokonale chráněný před vším. Jenže cítil, že jeho pevné sevření se mění na váhavé. Uvolnil trochu svůj stisk.

Zklamaně vydechl. Naposledy se pořádně nadechl a poté se od Harryho odtáhl. Ten se po něm ještě natáhl, než si uvědomil, co dělá a stáhl se zpět. Louis dělal, že si toho nevšiml. „Děkuju,“ špitl brunet. Otřel si slzy. „Já… koupím si něco k pití.“

Kudrnáčovi netrvalo dlouho, aby se rozhodl, zda půjde s ním. V takovém stavu ho nemohl pustit samotného. „Půjdu s tebou…“

Brunetovo srdce vynechalo úder. Těžko říct jestli překvapením, nebo něčím jiným. Aspoň vím, že nějaké mám, pomyslel si sarkasticky. Protože mu připadalo, jako by měl v hrudi jen prázdnou díru. A to se ještě Maddie mohl dotýkat. Mohl se jí svěřovat. Radši nedomýšlel následky toho, až tu nebude. Dokonce ani nemyslel na to, že má omezený čas. Nemyslel na nic než na Harryho jdoucího vedle něj. Na každý nepatrný pohyb. Potřeboval rozptýlení a kudrnáč se ukázal, jako jedno z nejlepších.