Amen [Larry Stylinson] CZ

18. část

Seděli vedle sebe na gauči a sledovali horor — Grave Encounters. Jelikož ještě nebyla noc, museli improvizovat a všechna okna ověsili dekami. Každou skulinku, kterou by mohl proniknout, byť jen jeden paprsek utěsnili a nyní se krčili v naprosté tmě. Protože Harry doma neměl žádný popcorn, otevřeli křupky, tyčinky a vlastně to vypadalo spíš jako nějaká oslava, než filmový den.

„Bojíš se bouřky, ale na horory koukáš pořád," zavrtěl hlavou nechápavě kudrnáč. „Jak je to možné?" Ptal se, jako pokaždé, když spolu koukali na nějaký strašidelný film. A to, že jich spolu shlédli opravdu hodně.

„Ptáš se, jako by se na mé odpovědi mohlo něco změnit," protočil oči Louis. „Nevím, proč se nebojím při hororech. Stačí?" Smál se brunet. Všiml si, že se Harry nadechuje, aby něco řekl. „Shh! Ticho!" Zacpal mu rukou pusu, aby nemohl nic říct. „Už to začíná."

Jen co se ujistil, že nic neřekne, odtáhl se od něj s pohledem upřeným na obrazovku. Kudrnáč ho chvíli sledoval, než se i on ponořil do filmu. Byla tam zrovna scénka, kdy chodili po chodbách ve staré opuštěné psychiatrické léčebně a hledali kamaráda, co se jim ztratil. Louis se zavrtěl a přitom se nenápadně naklonil. Ještě chvíli... Ještě chvilku...

„Áááááá!!" zakřičel do napjatého ticha a přitom sáhl po Harryho ruce. Kudrnáč na svém místě nadskočil a vyjekl. Zděšeně se podíval na smějícího se bruneta.

„Ty idiote!" vyštěkl na něj. Snažil se vypadat vážně a naštvaně. Moc se mu to nedařilo, ale proč to aspoň nezahrát. „Málem jsem dostal infarkt!" Zamračil se na něj a odvrátil se od něj, aby Louis neviděl jeho úsměv.

„Ale, ale," škádlil ho Louis. „Byla to sranda." Tiše se smál. Když mu Harry jen zamručel v odpověď, trochu zpozorněl. Opravdu to přehnal? Netrvalo ani deset sekund a začal se mu omlouvat. Poposedl si k němu a zezadu ho objal. „Promiň. Promiň. Promiň." Opakoval jako zadřený gramofon. Ani to ale očividně nepomáhalo...

„Hazz?" zkusil to. Úplně přitom ignoroval horor, který nikdo z nich nepozastavil. Kudrnáč se k němu konečně otočil s vážným výrazem. Louis čekal, zda něco řekne, nervozitou si kousal spodní ret. „Promiň." Špitl, když Harry nic neříkal.

Vypadal jako malé dítě, co rozbilo výlohu a nyní o tom říkal matce. Kudrnáč se tiše zasmál. „To je v pohodě." Uchechtl se a šťouchl ho do ramene. Brunet se od něj rázem odtáhl.

„Tys to hrál!" obvinil ho a přitom na něj vyplázl jazyk. „Jak jsi mohl?! To ti vrátím." Slíbil mu s mírným úsměvem a přenesl pohled na horor. „Koukej!" Vyjekl vzápětí. „Kvůli tobě jsem přišel o to nejlepší!" Obvinil ho a sáhl po ovladači, aby to přetočil na minulou scénku.

„Ne! Ne! Nepřetáčej to!" zvolal Harry. „Prosím...?" Zkusil to a andělsky zamrkal.

„Ale..." začal Louis pomalu. Kdy jindy by se na to měl podívat? Navíc celá atmosféra a všechno bylo perfektní. „Ty ses taky chtěl koukat..." Připomněl mu. Snažil se ho nenápadně dostrkat k tomu, aby s ním souhlasil a dovolil mu film přetočit zpět.

„Jo, ale tohle je strašidelný jak svině," zanadával si. Brunet se ušklíbl, nestávalo se, že by Harry nadával. Tudíž když se tak stalo, bylo to opravdu vážné. Jenže... on to chtěl dokoukat.

„Nemusíš se na to koukat," smlouval. „Můžeš si vzít polštář a vždy, když to bude děsivé, tak do něj zaboříš hlavu." Přišel s řešením, ačkoliv si neuvědomil, že všechny deky a polštáře použili na vytvoření děsivé atmosféry.

„Žádné polštáře nejsou," zahuhlal Harry a založil si ruce na hrudi. Poté se malinko usmál, když mu svitlo. „Budeš můj polštář?" Zazubil se.