Amen [Larry Stylinson] CZ

32. část [BE AWARE!]

Lidičky, zaprvé, abyste si nemysleli že jsme nějaký přeborník v psaní Larry smut. Bohužel nejsem, píšu to podruhé/potřetí, takže pokud to je, jako kdyby to psalo malé devítileté dítě, tak se omlouvám.

Zadruhé - jelikož (opět se opakuji) bude Amen končit, chtěla bych vám všem poděkovat za to, že si tuhle povídku čtete, hvězdičkujete a komentujete! Děláte mi tím hroznou radost. Dalších pár dílů bude posledních takže.. pokud chcete někdo věnování O:) [vždyť víte, že je rozdávám podle komentářů :D] Enjooooooooy. ~ Tina

O TÝDEN POZDĚJI

„Máme připravený pokoj nahoře," usmíval se Louis. Harry zrovna přijel k nápravnému centru. Ačkoliv se brunet usmíval, něco nebylo v pořádku. Bylo to skryté hluboko v jeho modrých očích, ale bylo to tam. Lehké znamení strachu a smutku.

„Babe, co se děje?" ptal se. Ignoroval Louisova slova, protože něco nebylo správně. Cítil to v brunetově postoji. Nestál tak vzpřímeně a jeho úsměv ho stál všechny síly. Oči se mu rozzářily, když Harryho viděl, ale kudrnáč tušil, že takhle nezářily již několik dní. „Je to proto, že jsme se týden neviděli?" Hlesl. Byla to jeho vina. Matka mu nechtěla půjčit klíče od auta a Liam byl pryč s Niallem – ano Niallem. Nikdo z mladíků netušil, co mezi těma dvěma je.

Brunet jen vyhýbavě pokrčil rameny. Ano, bylo to proto, ale mělo to i jiný důvod. V centru nebyl příliš oblíbený a všichni mu to dávali pěkně najevo. Vyčerpávalo ho to a pomalu, ale jistě posílalo ke dnu. Bál se, že kdyby se dostal až na samé temné dno, dopadlo by to špatně. Nemohl to Harrymu říct, aniž by mu neprozradil své tajemství. To, které střežil ze všech nejžárlivěji, protože se bál, že kdyby to kudrnáč věděl, už by ho neviděl stejně. A třeba by ho nebyl schopný milovat.

Harry ho do vysvětlování netlačil. Jen se jím nechal vést do jejich pokoje s výrazem, jako by ho mučili. Což se tak dalo označit. Viděl, jak sebou Louis při sebemenším zvuku trhnul a jak se snaží vypadat co nejmenší. Oh, jaké mu to dělalo starosti! Zajímalo ho, co se dělo ten týden, co se spolu neviděli ani jednou jedinkrát, protože Louis nebyl ve škole. Ptal se učitelů, ale prý to souviselo s místem, kde se právě nachází. Ptal se Louise, ale ten mu nikdy nic nechtěl povědět.

Když se za nimi zavřely dveře pokoje, brunet trochu uvolnil svůj postoj. S dlouhým výdechem se natáhl k Harrymu pro polibek. Kudrnáč ho chytil za bok, a než se jejich rty stihly spojit, Louis se prudce odtáhl z jeho dosahu s obličejem zkřiveným bolestí.

„Co se děje?" panikařil Harry. Nikdy bruneta neviděl takhle se tvářit a vyděsilo ho to. „Ublížil jsem ti? Omlouvám se. Lou?" Tiše se mu omlouval a  ruce měl ve vzduchu, jako by byl Louis zvíře, a on se ho snažil uklidnit a ujistit, že nemá žádnou zbraň.

„To je v pořádku," usmál se brunet. „Jen mě bodlo v hrudi." Lhal s úsměvem, jako by se nechumelilo. Harry se ho přeměřil pohledem, ale poté přikývl. Věřil mu, proč by také neměl? Opět si ho přitáhl k sobě, tentokrát opatrněji. Přivinul si ho na svou hruď a sklonil hlavu, aby se konečně mohli náležitě přivítat.

Polibek se brzy stal procítěnějším. Kdykoliv Harry narazil na část těla, která Louise bolela, zadrhl se brunetovi dech v hrdle. To si kudrnáč pletl s tím, že tak na něj působí čím dál tím více vášnivější polibky. Což byla pravda jen z části. Brunet sebou trhl, když se ho Harry dotkl na obzvlášť bolestivém místě, ale aby to zamaskoval, vždy se k němu přitiskl ještě víc. Samozřejmě částmi těla, které ho nebolely.

Ve skutečnosti pod kusy oblečení ukrýval zhmožděniny a odřeniny. Ačkoliv byl Louis dobrý rváč, nestačil na děti, když jich bylo víc. Po pár dnech si uvědomil, že mu rychleji dají pokoj, když se nebrání. Tak se podle toho řídil.