Amen [Larry Stylinson] CZ

21. část

Děkuju, děkuju za 5K přečtení na celé povídce! Fakt je to úžasné a nikdy bych si nemyslela, že toho dosáhnu! Jste úžasní! Enjooooooy. - Tina

„Můžu si půjčit nějaké tvé oblečení?" ptal se Harry, zatímco Louis šel za ním do schodů.

„Nemusíš se ptát," protočil oči, ačkoliv to kudrnáč nemohl vidět. „Řekneš mi ale konečně, kam tak pospícháš?" Samozřejmě, že brunet měl tušení. Vlastně to věděl více než na 100%, ale chtěl to slyšet od Harryho. Nebyla jiná možnost, než že jde za Bethany, jelikož hned co ukončil hovor, vyskočil ze židle. Takže ano, věděl, kam kudrnáč jde. Štvalo ho to. Víc, než si byl ochotný připustit.

„Uhm...," zahuhlal Harry. Vletěl do Louisova pokoje, a ihned si to namířil k jeho skříni. Mezitím, co vytahoval kalhoty, které si chtěl půjčit, zvažoval svou odpověď. „Volala Bethany. Slíbil jsem jí, že dnešek strávíme spolu. Máme nějaký výročí."

„Hazz?" Louis nejistě přešlápl. Chtěl ho požádat o laskavost - možná něco víc než laskavost. Ale nebyl si jistý, jestli může. Přeci jen, Harry byl nevěrný Bethany. Ne Louisovi. Rozhodl se, že to riskne. „Budete spolu spát?"

Kudrnáč si místo odpovědi oblékl kalhoty. Nohavice mu byly trochu krátké, a aby to nebylo tak nápadné, trochu si je ohrnul. Konečně se podíval do modrých očí, které byly plné nejistoty. „Nebudeme spolu spát." Ujistil ho Harry, ale Louisův výraz se nezměnil. Kudrnáč k němu přistoupil a vzal jeho hlavu do dlaní. Zelenýma očima se vpíjel do těch jeho. „Slibuju." Dlouze se políbili, a poté rychle odešel z místnosti.

„Přijdeš dneska večer?" zavolal za ním Louis.

„Můžu?" Harry se ujišťoval, ačkoliv zněl opravdu nadšeně. Louis se jen zachechtal. „Slibuju, že přijdu!"

~~~

Louis seděl na gauči, když se dovnitř vřítila Amy. „Sbal si saky paky a vypadni odsud!" Zvolala. Zněla nadšeněji, než by měla. Brunet zpomaleně vstal, nedocházel mu význam jejích slov.

„Jako, že -" začal, ale ihned byl přerušen odkašláním si nějakého staříka, který vykoukl za Amy. Černé vlasy měl propletené šedivými prameny a byl v obleku. „Co to má být?"

„Sehnala jsem si někoho, kdo ti dosvědčí, že mám právo vyhodit tě odsud," Amy se zlomyslně usmála. „A za týden tě pošlou do nějaký barabizny. Tvé menší „provinění", které tě dostalo do hodin náboženství, tě taky dostalo z tohohle baráku. Pogratuluj si."

Louisovi se zrychlil dech. No to snad ne. „Do jaké barabizny?" ptal se. Neměl proti ní nejmenší šanci a věděl to, proto se ani nesnažil hádat se.

„Nevím, je to něco jako léčebna," pokrčila rameny. Očividně ji to fakt nezajímalo. Pokud to ale zařizovala ona, Louis si byl stoprocentně jistý, že pobyt tam bude peklo. Muž za ní si vzal slovo.

„Je to v podstatě nápravné zařízení," spustil vysokým hlasem. Mluvil téměř, jako malé děvče. „S tím rozdílem, že to je pro lidi do 21 let." Brunet se narovnal.

„Nápravné zařízení?" opakoval. Potřeboval odpovědi. Hned teď. A jediný, kdo mu je mohl dát, byl onen muž v obleku s pištivým hlasem. Naštěstí ho nemusel moc pobízet.

„Kvůli vašemu provinění a dřívější minulosti nebylo těžké přesvědčit vedení, že přesně tam byste měl být," oznámil mu s falešným úsměvem. „Vaše činy byly posuzovány podle měřítka mladých dospělých, což je kategorie od 18 do 24 let. Nabízející se možnosti byly veřejně prospěšné práce, které byly zamítnuté, vzhledem k neúměrnosti trestu, za vaše činy. Další byla peněžní částka, což bylo také vyloučeno, jelikož vaše adoptivní matka zemřela a vy sám nejste zaměstnán. Poslední řešení bylo vězení nebo vazba. Vzhledem ale k vaší minulosti bylo vedení přesvědčeno, že léčebna alias nápravné zařízení - říkejte tomu, jak chcete, je nejlepší možností. Kvůli psychickým újmám, kterými jste si prošel, bylo dohodnuto, že musíte do zařízení, kde vás zbaví přetrvávajících zranění, na vaší mladistvé duši."