Amen [Larry Stylinson] CZ

6. část

Druhý den do školy nepřišel ani Louis ani Zayn. To vyvolalo silný dojem, že spolu opravdu něco mají. Studenti se rozdělili na dvě části. Jedna z nich si myslela, že nepřišli, protože se styděli. Druhá část proto, že spolu spali a byli tak unavení, že ráno nevstali. Jediný, kdo věděl pravdu, byl Harry. A maximálně ředitelka, která však vždy nechávala studenty, ať si své problémy vyřeší mezi sebou. Tudíž pravda zůstala utajena.

Nakonec se Louis přeci jen ukázal. Přišel po velké přestávce. Vypadal zmoženě. Měl velké kruhy pod očima a neupravené vlasy ztratily své kouzlo. Koutky rtů měl povadlé. Oči skelné a bez nezbedných jiskřiček. Vypadal, jako by z něj někdo vysál život. Na sobě měl upnuté černé kalhoty, bílé triko a přes to džínovou bundu. Vypadal svým způsobem přitažlivě. Nikdo by to ale nikdy nepřiznal.

„Kdepak máš přítele?“ popichoval ho někdo z davu, když šel chodbou. Nevěnoval tomu pozornost. Nebylo to poprvé ani naposledy. Už se to tak nějak naučil ignorovat. Přestože by to sám sobě nikdy nepřiznal, některá slova ho zabolela.

„Buznička-aaa“ protáhl kdosi poslední písmeno.

„Radiátor.“

„Ugh. To se tu ale oteplilo.“

„Ewww, špína.“

S každou další urážkou se Tomlinson v duchu choulil do sebe a hladil si rány. Nereagoval tak ale i po fyzické stránce. Naopak. Narovnal ramena. Pohodil vlasy a dělal, že mu jejich urážky nic nedělají. Za hradbou klidné, možná trochu unavené tváře s povýšeným výrazem, byl ale zlomený. To, co cítil ve skutečnosti, byla zloba, sebelítost, smutek a část jeho samého jim dávala za pravdu. Měli pravdu, že byl špína. Jinak by ho přeci vlastní rodiče nedali k adopci. Měli pravdu, že je buzna. Líbí se mu kluci. Měli pravdu ve všem. O to víc ho to bolelo a to víc onu bolest popíral.

Každý kdo ho viděl, se pozastavil, aby se na něj mohl opovržlivě podívat. Našli se i tací, kteří si odplivli. Zvedl pohled, hledal Zayna. Myslel, že tu bude. Asi byl s Niallem. Tvář mu trochu povadla, když si uvědomil, že tak to pravděpodobně bude. Chtěl se zrovna zahledět přímo dopředu. Bylo poté jednoduší ignorovat znechucené pohledy kolemjdoucích. Zahlédl ale kudrnáče. Byl si jistý, že to byl on. Takové kudrliny nikdo jiný nemá. Měl pravdu.

Modré oči vyhledaly zelené.

Nakonec to možná asi neměl dělat. To, co se mu dostalo, nebyla podpora, jak doufal. Nebyly to hnědé, kaštanové oči Zayna, kterému nikdy nezáleželo na tom, co si lidé pomyslí. Hlavně, aby byl Louis v pohodě a věděl, že se na něj může spolehnout, že ho vždy podpoří. Tyhle zelené oči byly plné viny a studu. Nevyklouzl z davu. Nešel k němu. Neptal se, jestli se drží. Dokonce ani jak je na tom Maddie. Prostě jen stál a lítostivě se díval. Lítost ale Louisovi nepomůže. Když kudrnáč sklopil své oči, Louis jen polkl. Tohle ho zasáhlo silněji, než nadávky, které se na něj hrnuly ze všech stran.

Ani teď ale nehodlal dát na sobě něco znát. Jen párkrát zamrkal, aby rozehnal slzy. Naštěstí se mu to povedlo. Nakonec by na něj ještě volali, že je uplakánek. Díval se jen před sebe. Na dveře kanceláře ředitelky školy. Tam mířil. Nezrychlil své tempo. Šel si pomalu, hrdě. Neviděl tváře, které se kroutily odporem. Viděl jen ty dveře, ke kterým musel dojít a poté bude vše v pořádku. Aspoň na chvíli.

Konečně. Proklouzl dveřmi a zavřel je za sebou. Za bytelným stolem seděla ředitelka. Vlasy měla elegantně vyčesané. Na sobě měla černé sako a tmavou sukni. Šedivé oči jí kmitaly za obroučkami brýlí, když četla nějaký spis. Jen co si všimla Louise, odložila složku stranou a sundala si brýle.

„Dobrý den, Louisi,“ zdvořile se usmála a pokynula mu k druhému křeslu.

„Dobrý den,“ rovněž se držel na hranici zdvořilosti Louis a posadil se.

„Slyšela jsem, co se stalo vaší matce. Docela mě překvapuje, že jste se tu dnes ukázal vzhledem k okolnostem,“ navázala, aniž by vzala na vědomí, že ji zdvořilostní frázi oplatil. „Každopádně jste tu. Dokonce v mé kanceláři. Co potřebujete, Louisi?“

Chvíli otálel s odpovědí. „Chtěl bych oznámit, že tenhle týden do školy nepřijdu. Zároveň jestli byste mne neomluvila. Jak víte, má matka je v nemocnici. Je jediná koho mám a ona mi omluvenku podepsat nemůže.“

„Louisi, je vám devatenáct,“ povytáhla obočí ředitelka.

„Jenže studenti této školy si nesmí psát omluvenky,“ ušklíbl se, ale stále si zachovával víceméně zdvořilé vystupování. „Víte snad, co se píše v řádu školy, ne?“

„Jistě,“ dala mu za pravdu, ačkoliv to vypadalo, že si na to vzpomněla až teď. „Do konce tohohle týdne není nutné, abyste se tu ukazoval.“

Jen přikývl a s mumlavým „nashledanou“ odešel z ředitelského kabinetu. Předtím, než se k němu stihla obrátit pozornost každého studenta ve škole, zalezl na záchod. Dveře byly vzdálené jen dva metry od místa, kde stál. Vtrhl tam jako tornádo a doufal, že tam nikdo nebude.

Ani tentokrát se jeho němé přání nesplnilo. U umyvadel stál kudrnáč a zuřivě zatínal pěsti. Víčka měl pevně sevřená. Nevypadalo to, že by si všiml, že někdo přišel. Brunet najednou úplně zapomněl na pocity, které se v něm mísily, když šel chodbou. Opatrně k němu přistoupil a lehce se dotkl jeho ramena.

S trhnutím otevřel oči a podíval se na Louise. Vypadal překvapeně. Měl pocit, že se mu to zdá. Určitě se mu to zdá. Když se na něj díval naposledy, měl brunet co dělat, aby se nerozbrečel, protože ho Harry nepodpořil. Ačkoliv to bylo jen pár sekund, než se sebral, kudrnáč si toho všiml. I bolesti, která z modrých očí přímo sálala. Jak něco takového mohl vydržet?

„Jsi v pořádku?“ ptal se Louis starostlivě. Snažil se přitom nevnímat své myšlenky, které mu předhazovaly Harryho pohled. Lítost. Nic víc. Jako by mu něco takového pomohlo. Nedařilo se mu to, ani zčásti tak, jak by si přál. Ale snažil se.

„Ty se ptáš, jestli já jsem v pořádku?“ koukal na něj, jako by mu narostlo třetí oko. „Na to bych se měl ptát já tebe. Nebyli k tobě zrovna dvakrát pěkní. A já…“ Hlas mu selhal. Schoulil ramena, jako by čekal, že na něj Tomlinson začne řvát. Podíval se do jeho modrých očí. Hledal v nich zlobu nebo něco podobného.

„Já to chápu, Harry,“ řekl, jako by o nic nešlo. Jenže to tak necítil. Bouřilo se v něm tolik emocí. Držel to ale pod pokličkou. Kudrnáč se kvůli tomu očividně už tak cítil dost blbě. Nechtěl, aby se cítil ještě hůř. Ačkoliv ještě předtím, než ho spatřil, mu chtěl ukázat, jak moc ho to ranilo.

„Mrzí mě to,“ řekl upřímně a natáhl k brunetovi ruku. Ten se od něj odtáhl. Jen malinko, nepatrně. Harryho bodlo u srdce. To není dobré… „Já -“

„Chápu to, Harry,“ řekl Louis tiše. „Ale myslím, že by bylo lepší, kdyby ses mi vyhýbal. Nepotřebuju se bavit s někým, kdo se za mě stydí.“ Nepodíval se na kudrnáče. Nechtěl vidět jeho reakci. Stačil jeden jediný nádech a byl si jistý. Radši bude čelit nadávkám studentů, než Harrymu. Je zbabělec. Zbabělci utíkají. Nyní utíkal i on.

Strčil do dveří a nechal tam kudrnáče o samotě.