Amen [Larry Stylinson] CZ

31. část

„Lou?" zvedl k brunetovi pohled, jen co jeho sestra i její kamarád Nick zmizeli z pokoje. „Ten Nick...? Odkud ho znáš?" Louis se na něj podíval, rozpolcený. Měl mu to říct, nebo ne? Měl mu říct vše, nebo ne? Opět sklopil pohled do klína, neschopen snést jeho zkoumavý pohled.

„To je jedno," zabručel, ale ihned pokračoval. „Chci říct, že je jedno odkud ho znám." Povzdychl si. Má pokračovat? Tak má? Proč se nemůže rozhodnout! Co je na tom tak těžkého? Frustrovaně vydechl. Poví mu část. Jednou mu poví i zbytek, ale teď na to ještě nebyl připravený. Zdálo se, že Harry ho do odpovědí tlačit nebude. Protože po jeho slovech jen přikývl, čekaje až bude brunet opět pokračovat.

„Lou, nemusíš mi to říkat," ujistil ho po dlouhém, nepříjemném tichu Harry. „Až budeš chtít, tak mi to řekneš." Usmál se, ale nezvládal zamaskovat svou mrzutost. Chtěl aby mu to Louis řekl. Oh, jak moc! Ale nemohl s tím nic udělat. Ovšem brunet si jeho výrazu všiml. Nešlo nemít výčitky, přeci jen kudrnáč nic neudělal, aby mu to nemohl říct.

„S Nickem se známe dlouho," pravil Louis. „Je to alkoholik a když jsme byli spolu často uklouzl a pořádně se opil. Stalo se to několikrát a..." Brunet polkl a pohledem zabloudil ke svým prstům, které proplétal a rozplétal. „Několikrát si mě vzal, bez toho, abych chtěl já. Měl jsem ho rád." V očích se mu zaleskly slzy, ale ty Harry nemohl vidět. Kudrnáč byl v šoku z toho co slyšel na to, aby vyžadoval Louisův pohled. „Odpustil jsem mu to. Tolikrát, že bych to na prstech nespočítal. Vždycky jsem doufal, že příště se to nestane. Jenže když k tomu došlo naposledy... On a jeho kamarádi... a..." Zalapal po dechu, když se mu před očima rozančily vzpomínky, na které se snažil zapomenout.

Tentokrát Harry nadzvedl Louisovu bradu a podíval se mu do uslzených očí. „Nemusíš pokračovat, babe." Brunet jen zavrtěl hlavou, že to dopoví. Kudrnáč ho tedy nechal a přivinul si ho do objetí, aby ho mohl utěšovat.

„Rozešli jsme se, ale pořád jsme se vídali. Bylo to něco jako... schůzka. Já jsem byl členem a on taky. Nedalo se mu vyhnout a jednou tam přišel opilý. Věděl, že tam budu. Nejdřív mě prosil, abych se k němu vrátil..." hlas se mu zlomil. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby byl opět schopný pokračovat. „Rozzuřil se, když si uvědomil, že na nic takového nehodlám přistoupit. Začal mě bít a ze začátku jsem se bránil. Nechtěl jsem mu ubližovat, takže jsem se jen snažil jeho rány krýt. Jenže tam nebyl nikdo kdo by mi pomohl. Prostě jsem se nechal zmlátit. Smál se mi za to, nadával mi a mlátil mě a kopal do mě, dokud jsem... neomdlel." Zachvěl se a silněji se přitiskl k Harrymu.

„Proč tam nikdo nebyl?" ptal se Harry, zaschočený a rozzuřený. Nechápal, jak Nick mohl Louisovi takhle ublížit. Byl naštvaný a kdyby tam Nick byl, nejspíš by ho zmlátil - a to, že se nepral.

„Všichni byli venku u jídla," pokrčil rameny brunet, jako by to nic nebylo. Neřekl mu nic víc. Některá tajemství prostě ještě nebyl ochotný odhalit. Možná to bylo tím, že si na ně zvykl. Možná proto, že měl svá tajemství rád, protože dokud je neřekl nahlas, nikdo je nemohl použít proti němu. Ať to bylo cokoliv, nerad se o ně dělil.

„Shhh," konejšil ho Harry, protože Louis nepřestával tiše plakat. Vlastně jen přerývaně dýchal a z očí mu kanuly slzy. Poprvé a naposledy, kdy brečel hlasitě bylo v den, kdy Maddie umřela. I když tehdy to bylo spíš jako záchvat. Tehdy se nemohl přimět k tomu, aby se uklidnil, protože mu připadalo, že mu někdo vyrval srdce z těla.

„Víš, Hazz," začal Louis. „Když umřela mamka... bolelo to. Hrozně moc a myslel jsem, že už nebudu šťastný. Že si to nezasloužím. Pořád si myslím, že si to nezasloužím. Že si nezasloužím tebe." Zvedl k Harrymu pohled. „Ale vždycky jsi nějak dokázal rozptýlit tu bolest. Kdykoliv jsem byl s tebou... byla pryč. Ne úplně, ale... Jsi něco, jako moje slunce, víš? Zlepšuješ můj život, už jen tím, že v něm jsi."