Amen [Larry Stylinson] CZ

3. část

V příští části si spolu Lou i Hazz popovídají víc. To jen, kdyby se vám nelíbilo, že se to vleče a že spolu v podstatě nemluví, i přesto, že to je povídka o nich. ~ Tina

Louis počkal, dokud Harry i Amy neodejdou z matčina pokoje, aby se na ni mohl podívat on. Nechtěl, aby jeho návštěvy byl někdo svědkem. Měl dojem, že oba sešli schody, takže tiše vyklouzl z pokoje a proplížil se do vedlejšího. Nechal pootevřené dveře, aby poté mohl opět neslyšně odejít.

„Mami?“ špitl, ale nedostalo se mu odpovědi. Paní Swesterová již spala. Přitáhnul si židli k její posteli. Postavil ji tak, aby byl zády k oknu a čelem ke dveřím. Sledoval její poklidnou tvář a cítil, jak se mu na tváři pomalu usazuje úsměv. Chytil ji za ruku a přitáhl si ji ke rtům. „Mám tě rád.“

Jelikož měl oči pouze pro svou nemocnou matku, nevšiml si, že někdo otevřel dveře. Stál tam Harry, v rukou držíc léky, které jí měl dát. Zarazil se v půlce kroku a jen sledoval Louise. Kvůli světlu, jež dopadalo na jeho záda, nebyl kudrnáč schopen pořádně vidět do jeho tváře. Ale laskavost s jakou se k ní choval, byla poznat i na dálku.

Najednou si připadal jako vetřelec. Jediné co chtěl, bylo odejít a nechat je o samotě. Bohužel ale léky nepočkají. Rozsvítil velké světlo a sledoval Tomlinsonovu reakci. Něžně se díval na svou matku. Skoro jako by jejich role byly obrácené a on byl rodič starající se o své dítě. Harryho úplně zamrazilo z tolik něžnosti v jediném pohledu. Zároveň se mu žaludek zkroutil, protože nemyslel, že kdy viděl něco hezčího. Kudrnáč měl pocit, že se v žádném případě nedívá na klučinu, kterého toho dne potkal hned dvakrát. Po jeho vzteku nebylo stopy a jeho tvář vypadala krásněji. Klidněji.

Louis si opožděně všiml, že je rozsvíceno a trochu sebou škubl. Opatrně vrátil matčinu ruku na postel. Odsunul židli na místo, odkud ji předtím vzal a jen Harrymu pokývl. Jak na přivítanou – protože ho u nich doma neuvítal, tak i jako díky. Odešel z pokoje, jako by tam nebylo nic, co ho zajímalo, ale po pár krocích se vrátil a opřel se o rám dveří.

„Děkuju,“ usmál se na kudrnáče, který z toho byl překvapený. Skoro pochyboval, že je Tomlinson schopný něčeho, jako je úsměv.

„Za málo,“ mávl rukou a lehce se paní Swesterovou snažil vzbudit. Slyšel, jak Louis opět odešel a trochu si oddechl. Sotva brunet udělal krok, objevila se za ním Amy.

„Zase za tebe práci, dělá někdo jiný?“ odfrkla si. „Ještě jednou řekneš, že ji máš rád a vykopu tě odsud. Protože lhát mi nikdo nebude. Ne někdo, jako jsi ty.“ Pokračovala tišším hlasem, aby ji Harry neslyšel. Roztřesený nádech, který nemohl být nikoho jiného, než Louise, ale svědčil, že ať řekla cokoliv, nic milého to nebylo.

„Ty, mi ještě jednou budeš vyhrožovat, a budeš se modlit, aby ten tvůj Bůh byl skutečný,“ posměšně zasyčel. Nenávist v jeho hlase byla téměř hmatatelná. „Protože jestli tě nezachrání on, tak už nikdo.“

„Dávej si bacha. Zahráváš si s ohněm,“ varovala ho Amy s falešným úsměvem. Louis už na to nic neřekl, oběma bylo jasné, že má co, ale zůstal potichu. Pouze se na ni rozzlobeně díval, dokud neuhnula pohledem. Ačkoliv se k Harrymu chovala pěkně, začínal ji vidět v jiném světle. Koneckonců byl svědkem, že Tomlinsonovi doopravdy na jeho mamce záleží. Nechápal tedy, proč se k němu takhle chová. Chtěl to zjistit.

~~~

Bylo už pozdě večer a Harry ležel na posteli. Umytý, s mokrými kudrnatými vlasy a vyčištěnými zuby. Připadal si velmi důležitě, když si pořád přehrával útržky vět, které říkala Amy dostatečně nahlas, aby je slyšel. Připadal si, jako nějaký detektiv, co se snaží vyřešit nějaký zapeklitý případ. Tohle byl jeho případ. Louis Tomlinson. Mladík, který má kouzelně modré oči, problémy v rodině a nejvíce se baví se Zaynem Malikem.

Usmál se. Bude detektiv a Louis jeho případ. Zjistí, jaký trest si odpykává v hodinách náboženství. Zjistí, proč je na něj Amy taková. Zjistí všechno. Ne, ne a ne.

„To hraničí s posedlostí,“ řekl sám sobě. Posadil se na posteli a podíval se ke kříži s Ježíšem. „Není dobré tak moc se na někoho vázat. Třeba zjistím, že je homosexuál. Nechci skončit v zatracení. Jenže co když potřebuje pouze pomoct – očividně má problémy.“ Zamyšleně si prohrábl mokré vlasy. Co bude dělat?

„Nechám ho být,“ rozhodl se. „Nakonec – co mi je po něm?“ Přikývl a opět si lehl. Trvalo mu dlouho, než usnul. Už, i když usínal, tušil, že se svým rozhodnutím řídit nebude. Na to byl příliš zvědavý. I poté, co usnul, ale neměl klidné spaní. Pořád se převaloval a zdály se mu zvláštní sny.