Amen [Larry Stylinson] CZ

11. část

„Harry! Konečně jsi doma!" zvolala zvesela jeho matka. „Myslela jsem, že přijdeš dřív." Její tón se z přívětivého najednou změnil ve vyčítavý. Jaké krásné přivítání.

„Hmmm," zabručel. Skopl své boty z nohou a bundu pověsil na věšák u dveří.

„Víš, že u nás bude nějakou dobu návštěvník?" pokračovala, aniž by brala na vědomí jeho mrzutost. Sám netušil, proč se jeho dobrá nálada změnila. V jednu chvíli si připadal, že se nemůže cítit líp a v druhé je ze všeho otrávený.

„Kdo to bude?" zeptal se bez zájmu. Myšlenkami byl úplně jinde. S Louisem se domluvili, že v pondělí předtím, než půjdou do nemocnice, zajdou na pizzu. Už teď se těšil. Ale na tom přeci nebylo nic špatného, ne? Prostě jen rád tráví čas se svým kamarádem.

„Tvůj bratranec Liam!" vyjekla nadšeně. Opět jí unikl fakt, že Harry její nadšení nesdílí. Prostě pokrčil rameny a zavřel se do svého pokoje. Liama měl rád, což o to. Byli si blízcí a rádi spolu trávili čas. Jenže poslední dobou Li vymetal párty, což nebyla zrovna Harryho parketa. Nikdy nebyl králem večírků, na rozdíl od Liama.

Zamkl za sebou a svalil se na postel. Pohledem zabloudil k ukřižovanému Ježíši na stěně. „Co má tohle vše znamenat? Proč mám najednou tolik otázek a pochybností?" Ptal se ho, ale odpovědi se samozřejmě nedočkal. Jak by také mohl? Z kapsy kalhot vytáhl mobil a vytočil Liamovo číslo.

„Ahoj, Harry!" i přes telefon bylo slyšet Liamovo nadšení. „Předpokládám, že víš nejnovější zprávy!"

„Jo, to vím," pousmál se kudrnáč. Bylo těžké ubránit se zjevnému nadšení. „Kdy přijedeš?"

„Vlastně..." jeho hlas se na chvíli vytratil. „...už jsem tu!" Zajásal a spolu se svými slovy zatroubil. Harrymu se ušklíbl. Možná tohle nakonec nebude tak špatný den, jak si myslel ještě před pár minutami. Namáhavě vstal z postele, odemkl dveře a hned se hrnul přivítat návštěvníka.

„Ahoj, H!" zdravil ho dnes po druhé Li, když otevřel dveře od domu a spatřil kudrnáče, jak se k němu žene. Se smíchem zelenoočka přivinul do svého náručí, na což kudrnáč reagoval trochu odtažitě.

„Ahoj, Li!" pozdravil ho nazpět a odtáhl se od něj. „Jak dlouho tu vůbec budeš?" Usmíval se jako andílek a ve smaragdových očích mu nezbedně jiskřilo.

„Dost dlouho," pokrčil rameny. „Co ten nezbedný výraz?" nasadil otcovský tón. „Snad si nemyslíš, že bychom dělali nějaké nezbednosti." Nevěřícně zavrtěl hlavou. Harry ho znal natolik, že jeho hru prokoukl, ale hrál spolu s ním.

„Oh, ne! Jistěže ne!" kroutil hlavou, jako by ho to ani nenapadlo. Po jeho mrzuté náladě najednou nebylo ani stopy. Liam se konečně svlékl a zamířil přivítat i zbytek rodiny. K jeho překvapení doma ale byl jen Harry a matka.

„Kde jsou všichni?" otočil se na Harryho.

„Táta je někde na pracovní cestě," pokrčil rameny a střelil pohledem k matce, která dělala, že má plné ruce krájení papriky. „A Gemm se před měsícem nastěhovala ke svému příteli."

„Příteli?" vykulil oči Liam.

„Stejně jim to dlouho nevydrží," ušklíbl se kudrnáč a pokračoval šeptem. „Jen počkej, bude doma dřív, než ty zase odjedeš." Tiše se zasmáli a z kuchyně se přesunuli do Harryho pokoje. Li kritickým pohledem zhodnotil místnost. Zamračil se na skříň po jeho pravici. Poté přeskočil na pracovní stůl a točící židli. Pouť jeho oči zakončily u nočního stolku a postele. Aniž by se na něco ptal, skočil na ni a otočil se k Harrymu. Až nyní se mu naskytl pohled na Ježíše na kříži, který byl u dveří a knihovničku, která byla schovaná ve výklenku. Jako by byl účel, že si jí člověk nevšimne, dokud neleží na posteli.

„Eh," znejistěl Liam. „Pěkný Ježíš?" Tiše se zasmál, zatímco Harry vybuchl v hlasitý smích. Hnědooký mladík čekal, dokud se nepřestal smát. Kudrnáč se málem rozbrečel smíchy.

„Ugh," vydechl. „Nic lepšího tě nenapadá?" Šklebil se Harry a přesunul se k počítači, který automaticky zapnul.

„Kdyby jo, myslíš, že bych to řekl?" vrátil mu to Liam a svůdně na něj zamrkal. Kudrnáč jen protočil oči. Užuž se nadechoval, že mu něco peprného řekne, ale na poslední chvíli se zarazil. Místo toho se zeptal na něco úplně jiného.

„Liame...?" začal nejistě. Náhlá vážnost Liama zaskočila. Zároveň v něm ale probudila zodpovědnost. Naklonil se dopředu a gestem kudrnáče pobídl, aby pokračoval. „Je homosexualita špatná věc? Chci říct, matka vždy říká, jak je to špatné a že skončím v zatracení a tak... Jenže nakonec je to jen láska, ne? Je to přeci o citech."

Brunet vypadal zaskočeně. Harry najednou litoval, že něco takového řekl. Tiše zamumlal, ať na to zapomene, ale nevypadalo to, že by ho Liam slyšel. „Ty... Ty jsi...?"

„Ne!" vykřikl až příliš rychle na to, aby to bylo přesvědčivé. „Ne." Ujišťoval spíše sám sebe. Není. Nikdy nebyl. „Chci to vědět kvůli projektu do školy."

Liam pomalu přikývl. „No. Teta by mě zabila, kdyby slyšela, že to říkám. Jenže myslím, že nezáleží na pohlaví. Koneckonců jak jsi sám řekl, není to o ničem jiném, než o pocitech. A pokud se dva muži nebo ženy mají rády, tak co na tom sejde?"

Harry pomalu přikývl. Nebylo to poprvé, co něco takového slyšel, ale protože věděl že Liam je ze stejně věřící rodiny jako on sám, konečně se odvážil tomu věřit. „Takže žádné zatracení, nebo něco podobného?"

Li se zasmál. „Ne, to je výmysl." Ujistil ho a konečně zaznamenal, že se kudrnáč uvolnil. „Mimochodem, dnes večer jdeš se mnou na párty."

„Co?" vyjekl Harry. „Sotva jsi přijel a už chceš vymetat kluby?"

„Nezáleží na tom, že jsem právě přijel. Nakonec... někdo tě naučit pít musí, ne?" mrkl Liam a ztišil hlas. „A užívat si taky. Víš, co myslím, ne?" Zašklebil se, když spatřil Harryho výraz, jenž byl kombinací hned několika emocí najednou.

„Jasně," hlesl, ačkoliv nezněl moc nadšeně.

~~~

Mezitím se Louis stihl osprchovat a douklidit poslední zbytky lahví a obalů od jídla. Zrovna sebou plácl na gauč, když mu začal vibrovat mobil. Zaúpěl. Telefon měl na stolku o pár metrů dál a byl příliš líný, než aby se zvedl. Navíc předpokládal, že to je jen Niall nebo Zayn.

Po chvíli se nepřetržitý zvuk stal nepříjemným, takže chtě nechtě musel vstát. S povzdechem se vyškrábal zpět na nohy a jen co měl mobil v ruce stisknul zelené tlačítko.

„Ah, pane Tomlinsone!" zvolal někdo na druhé straně. „Jsem rád, že jsem vás zastihl, už jsem myslel, že jste pryč."

„Eh," bylo jediné, na co se Louis zmohl. Pořád nerozpoznal hlas, který k němu mluvil a ID volajícího si nepřečetl. „Děje se něco?" Byla jediná inteligentní věc, která ho napadla.

„Máme novinky ohledně pacientky jménem Maddie Swesterová?" pokračoval hlas. Konečně brunet rozpoznal, komu patří. Samozřejmě. Doktor. V tu chvíli ale nemyslel na nic jiného než na to nejhorší. Museli ji odpojit dřív. Zhoršil se snad její stav? Cítil, jak se s ním vše začíná točit. V očích cítil pálivé slzy a podlomila se mu kolena. Prosím, ne.

„Co je s ní?" špitl. Stěží ze sebe něco vymáčkl. Byl příliš rozrušený. Nemohli to přeci udělat! Ne! Má ještě dva týdny! Tiše zakňoural a schoulil se do klubíčka. Ať už to vyklopí! Pobízel doktora v duchu.

„Někteří pacienti již dále nepotřebují lékařskou pomoc. Místa se tedy opět uvolnila a vaší matce nehrozí odpojení. Stále je tu však její nemoc,..." Nic dalšího už doktor neřekl. Věděl, že mu brunet rozuměl. Po odmlce pokračoval dál. „Dnes se také probudila, ale opravdu nedoporučuji návštěvu. Mohlo by jí to vyčerpat a nemusel, aby se probudit vůbec. Stavte se zítra a dnes ji nechte odpočívat. Bylo to ho na ní moc za posledních pár dní."

Maddie je naživu! Strach najednou vystřídala ohromná úleva. Zatočila se mu hlava a tvrdě dopadl na zem. Nevnímal tupou bolest v hlavě ani zádech. Jediné co cítil, bylo nadšení, úleva a radost. Jeho matka je naživu a nebudou ji odpojovat. Aniž by si to uvědomoval, začal brečet úlevou.