Malá výpomoc? (Snamione ff)

4.

Po vybalení svých věcí, kterých nebylo moc, leželi vedle sebe a četli si. Dohodli se na pár jednoduchých situacích, kterých se dnes patrně dopustí. A když ne dnes, tak zítra určitě. Severus by nevěřil, že se na to dokonce bude těšit, ale zjevně se dějí podivné věci. Předpokládá, že mu sice tyhle Vánoce dají pěkně zabrat, ale také doufal, že si je pořádně užije.

Hermiona se k němu nepatrně přiblížila. Nakonec si odhodlaně opřela hlavu o jeho rameno.

„To máš nějaký seznam, co dělat v případě návštěvy nebo je to jen bez nějakých speciálních nutností?“

„Ne, takový seznam skutečně nemám. Ale lépe se mi tak leží.“

Severus si jen tiše odfrkl a nevěnoval pozornost svému rameni, které se snažil uvolnit, aby nebylo tak napjaté. Čímž mu vlastně pozornost věnoval, ale to je vedlejší.

„Zvláštní, že nás nikdo nehledá, ne?“

Jen co k Severusovým uším dolehla její otázka, tiše si povzdechl, s poklidným čtením je zjevně konec. Odložil knihu vedle svého boku, který neokupovala ta přehnaně dospělá Nebelvírka. Uvědomil si to teprve před několika hodinami, ale je více než očividné, že skutečně dospěla i fyzicky. Mentálně byla dospělá již dávno. Ale zatraceně! Její tělo bylo, pro muže jeho kvalit, naprosto dokonalé a nedosažitelné. Proto mu nedělalo problém ji líbat vášnivěji, než předtím. Vyrostla z ní velmi atraktivní mladá žena. A on se proklínal za své dotěrné myšlenky, ale jednou na tohle přistoupil a splní vše, co se po něm bude žádat. Cokoliv.

„Možná o nás Lupin nikomu neřekl. Pochybuji, že bys zde mohla být sama bez tvých všudypřítomných spolužáků.“ 

„Hmm, aspoň mám chvíli klid.“ vydechla blaženě a lépe se uvelebila v blízkosti Severusova těla.

Severus na okamžik pomyslel, že by jí ten klid neměl dopřát, ale není až tak zvrhlý, aby to vykonal. Tak jen klidně, trochu ztuhle, ležel a modlil se ke všem možným Bohům, aby ho propustili ze spárů Hermiony, která se ho dotýkala značnou částí těla. Na tohle nebyl psychicky připraven. Snažil se přesvědčit své tělo, že se nic neděje. Stejně tak svou mysl. Vytrvale blokoval všechny alarmy, které jeho tělo spouštělo. Nebyl zvyklý na tyhle situace. Hrát to bylo něco jiného. Momentálně si s ním Hermiona doslova pohrávala a on očividně prohrával. V momentě, kdy se její rty dotkly jeho krku, prudce se odtáhl.

„Tohle jsme si nedomluvili, Grangerová.“ rádoby klidně promluvil a probodl ji pohledem.

Ona se však jemně usmívala. Přisunula se k němu znovu. Severus byl zmatený, přemítal, zda Hermiona nevypila něco závadného. Na nic nepřišel.

„Hermiono, je čas večeře. Předpokládám, že se půjdeme alespoň najíst, byť bych nejraději povečeřel o samotě.“

Zlehka dlaněmi zatlačil proti jejím bokům, ve snaze získat alespoň trochu osobního prostoru. Právě v tuto chvíli si pomyslel, zda neudělal chybu s přijmutím její nabídky. Bylo to celé intimnější, než by si kdy pomyslel. Naštěstí ho však Hermiona s vítězným úšklebkem propustila. Co Severus nevěděl bylo, že se snažila zjistit, co se mu líbí a zjevně přece jen objevila. Severus reaguje vždy jen na něco, co by ho mohlo dostat někam, kam by sice chtěl, ale nehodlá to pokoušet. To stačila vypozorovat už dávno.

Otevřel dveře pokoje a vybídl Hermionu, aby prošla. Tiše za sebou zavřel a vydal se za svou společnicí. Jakmile ji dostihl, chytila jeho pravou paži a položila si ji na svůj bok.

„Jsi si jistá?“

„Ano.“

„Chceš to tedy hrát přede všemi? Ne jen před Weasleym?“

„Dneska tady stejně jsou jen Weasleyovi a Remus. Myslím, že si můžeme dovolit trochu riskovat.“

„Jak myslíš.“

Podivoval se nad tím, že z ní nebyla cítit ani špetka nervozity, kterou by u Nebelvírky jejího druhu očekával. Jen se trochu více nadechla, když uchopila kliku od dveří vedoucích do rozměrné jídelny. Severus moudře pustil její pas a nechal ji vejít jako první, on si chvíli děsu vychutná o to více...