Malá výpomoc? (Snamione ff)

11.

Nikdy by tomu nevěřil, ale ta žába na něj působila až příliš. Ne, tou žábou nemyslí nic jiného než, že když ji políbí nějaký princ, stane se z ní princezna. Nechtěl tím říct nic jiného. Pro něj, merlinužel, byla princezna již dávno. Cítil, že jí podivným způsobem podléhá. Ze všech sil se snažil soustředit na knihu, kterou držel v levé ruce. Jenže copak to šlo? Když se ta, až ilegálně krásná, Nebelvírka k němu opět přitulila a pozorovala ho při čtení, jelikož ona číst přestala? S menším povzdechnutím zase odložil knihu a podíval se na ni.

„Nechci vyrušovat, ale za chvíli bychom přece jen měli jít dolů, abychom si stihli vybrat místa." 

Severus pohledem uhnul k hodinám, bylo necelých jedenáct. To tam chce oxidovat tak dlouho? Nepochybně má zase nějaký plán, o kterém mu neřekla. Mlčky přikývl a počkal, až se od něj zase odtáhne. Oba pomalu vstali, Severus pomalu přišel do její těsné blízkosti a strnulé Hermioně začal rozepínat košili, kterou mu tak krutě zabavila. Nedokázala zjistit, jestli si jen něco ověřuje nebo je to čistě jen jeho vlastní potřeba. Nebo tak něco. Bez ohledu na její stydlivost ji košili stáhl a prostě si ji vzal zpět. Neřešil, jestli bude vypadat před ní jako naprostý idiot. Zase obešel postel a začal se věnovat svým věcem. Hermiona propalovala nechápavým pohledem jeho záda a přemýšlela, co ho k tomu vedlo. Na nic nepřišla a nějak automaticky se začala převlékat. Neptala se ho, stejně jako on nehodlal vysvětlit své jednání. 

Z pokoje vycházeli přesně v jedenáct hodin dopoledne. Do jídelny dorazili jako třetí. Remus, který zde pobýval snad neustále je s úsměvem vítal a započal s Hermionou rozhovor. Severus jen občasně přikývl nebo krátce odpověděl. Neměl si s tím vlkodlakem mnoho co říct, nebo možná by měl, kdyby mu věnoval větší pozornost. On si však všímal spíše Pottera, který seděl jen kousek od něj. Věděl, že ho Siriova smrt vzala příliš za srdce, ale vždyť byli Vánoce a i on by se mohl alespoň na okamžik usmívat. Jenže nebylo s Severusových silách dokázat něco takového, na to byl příliš nenáviděný profesor a člověk. A nepochyboval o tom, že Potter minimálně tuší o tom, že je i smrtijedem. Ten kluk nebyl hloupý a jestliže odhalil Draca, což se zaručeně stalo, nemohlo trvat dlouho, než si dal dvě a dvě dohromady. Zvláštní bylo, že ho ještě nijak neobvinil. Nejspíš za to mohlo jeho distancování od Ronalda. Všiml si, že ten kluk byl strůjcem většiny rozepří mezi Potterem a ním. Jelikož on vždycky věřil více právě tomu Weasleyovic klukovi, než Hermioně. 

Nechal Pottera Potterem, nebylo v jeho silách mu pomoci. Ne, v tomhle směru. Jistě, bude se snažit ho chránit před temným pánem, ale víc udělat nemůže. Každý má v téhle pitomé válce svou určitou roli, kterou musí hrát. On svou roli dostal již před téměř dvaceti lety. V okamžiku, kdy přijal znamení zla, nebylo cesty zpět. Tenkrát věřil, že získá přátele. Pár jich skutečně získal, ale ztratil tu, kterou kdysi v afektu urazil. Ale copak se mu divila? Nechávala ty své skvělé přátele, aby mu ubližovali za to, že s ní občas prohodil pár slov. Přehnal to, ale nemohl za to, ne úplně.

Zase se utápět v nechtěných myšlenkách. To nechtěl. Ne zrovna teď. Ale očividně neměl nic jiného na práci, Voldemort ho zavolá až v noci, před ránem, než se rozdávají dárky. Tušil, že se ještě dávají dárky ráno. Jistý si nebyl, už dlouho nic takového nedostal. Přiměl se přemýšlet, jestli by neměl nějaké dárky obstarat i Hermioně. Co? Ne! Proč by měl, vždyť nejsou v žádném vztahu, aby si měl lámat hlavu s nějakým dárkem pro ni. Je to jen hra. Nic víc.

Z přemýšlení ho vytrhla dlaň na jeho stehně. Téměř vražedným pohledem se chystal probodnout toho opovážlivce, když si uvědomil, že nikdo jiný, než Hermiona, by na něj nesáhl ani kdyby byl konec světa. Pokusil se o co nejnormálnější výraz a podíval se jí do tváře. Ta pohledem tikla do strany. Podíval se tím směrem a jeho tvář projasnil drzý úšklebek, už se nijak nedržel zpátky a naklonil se k Hermioně, aby mohl spojit jejich rty. Naštěstí nikdo ze členů řádu zde ještě nebyl. Tedy, ne nikdo, kdo by nevěděl, o co se jedná. Reakcí na jejich polibky, které se stávaly čím dál vášnivějšími, bylo naštvané odfrknutí. Bylo jisté, že nebýt toho, že měl nejmladší pan Weasley hlad, patrně by zase odsud odešel. Nevěděl, jestli Hermiona chtěla, aby ji políbil, ale přišlo mu to dost výmluvné. Navíc se tomu nijak nebránila. Naopak, sama do jeho polibku přivedla větší sílu. Možná to opravdu přeháněli, ale on se nemohl toho pocitu nabažit, doslova prahl po možnosti dotýkání se jejích rtů, jazyka, přejíždět tím svým po jejích zubech. Vnímal její prsty, které měla zapletené v jeho vlasech. 

Jejich rty se oddělili jako by to měli načasované, jelikož přesně v ten moment v krbu objevil Brumbál společně s Minervou. Do pěti minut se dostavila většina Fénixova Řádu. Jako poslední přišel Moody, Pastorek a Molly s Arthurem. Mezi přítomnými se rozproudila konverzace na nejrůznější témata, Molly všem rozlévala polévku. Severus měl však jiné starosti, Hermiona dlaň totiž stále neopustila jeho stehno a on z toho byl patřičně nesvůj. O to víc, když s dlaní maličko pohnula. Jednou to nevydržel, protože prsty přejela o jeho vnitřní straně, chytil její dlaň do své a držel. Po jídle, které bylo pro Severuse pořádně náročné, se Brumbál ujal slova a zahájil tak schůzi Řádu.

Severus se pohodlněji usadil na židli, nepouštěl Hermioninu dlaň, obával se, co by mu provedla. Schůze byla jako všechny předešlé, dohadování se o dalším postupu. Severus by to přirovnal k soubojům mnoha kohoutů v jednom kurníku. Každý se předháněl a snažil se všechny přesvedčit, že on má jediný pravdu a právo rozhodovat. Jednalo se především o bezpečnosti a jistotě. Pak se řešilo, jak udržet Pottera mimo dosah nebezpečí, do čehož se už vložil i Severus.

„Když dovolíte, je takřka nemožné udržet pana Pottera mimo dění. Jestli jste si nevšimli, tuhle válku můžeme začít, ale nemůžeme vést i boj, který rozhodne. Potter je vyvolený, on musí Temného pána porazit. Nikdo jiný. V první řadě bych se zaměřil na bojeschopnost nejmladších členů Řádu včetně Pottera. Pokud je naděje na výhru, musíme se snažit naše šance zvyšovat." jeho hlas zněl klidně, jeho tvář ledově chladná. Nemohl vyjádřit starost o toho kluka.

Jeho názor se však, jako pokaždé, neuznával a rozpoutalo to další hádku.

„Vždyť jsi jen obyčejný-" začal Moody.

„Dost! Vždyť má pravdu!" 

Harry už dál nesnesl tohle věčné dohadování a sám nejlépe věděl, že jeho boj proti Voldemortovi by byl předem prohraný. Vždyť nedokáže porazit ani obyčejného smrtijeda. Vysloužil si tak mnoho nesouhlasných pohledů. 

„Kdybych byl lepší, mohl jsem rozpoznat, že jsem spadl po pasti, Sirius by mohl žít. Já bych sakra uměl něco víc, než jen omračovací a odzbrojovací kletby. Vy, všichni, co jste tady, se mi snažíte namluvit, jak jsem skvělý. Ale nejsem, jasný?! Já to o sobě vím! Chodíte kolem mě po špičkách, abych se náhodou nedozvěděl pravdu! Snažíte se vyhrát válku proti lidem, na které prostě nemáte! Jasně, podle vás není Snape důvěryhodný, ale přemýšleli jste někdy nad tím, co všechno pro to, abyste si tady v klídečku seděli, musel obětovat?! Jste mi odporní tím, jak mi neustále něco zatajujete. Snape je aspoň realista." 

Křičel. Jeho oči byly zalité slzami. Připadal si tak strašně slabý, což i byl a byl vděčný za to, že k němu byl Snape v tomhle ohledu upřímný. Nemohl takhle dál pokračovat, jestli má zvládnout aspoň vést odboj, musí být schopnější. Všichni na něj mlčky zírali, pochyboval však, že by si vzali jeho slova nějak k srdci. Všiml si, že Ronald jen rudne vzteky...