Malá výpomoc? (Snamione ff)

34.

Rychlým krokem, ještě rychlejším, než je u postrachu Bradavic zvykem, se hnal směrem k hlavní bráně. Nevnímal, alespoň na oko, volání Minervy, která se jej marně snažila dohnat. Narcissa s Hermionou zůstaly u Snapea v komnatách. Nehodlal zde setrvávat už ani minutu navíc.

Takhle ho vydírat! Že je jen loutka, se kterou si Brumbál hraje na svém písečku, si zvykl. Ale toto zkrátka nepřekousne. Minerva byla jediná, která pro něj měla alespoň nějaké pochopení a i to brzy přejde, až bude muset Albuse zabít. Bude muset svou roli sehrát tak dokonale, až bude snad pochybovat o své loajalitě. Nejradši by s tím vším praštil a zbaběle utekl. Ale copak mohl? Copak mohl toho brýlatého kluka nechat se postavit Temnému pánovi zcela sám? Bez přípravy? Bez ochrany? Věděl, že tohle bude muset dotáhnout do konce, už jen kvůli tomu chlapci. Koutem mysli se prohnala myšlenka i na Hermionu. Ano, i kvůli ní. Patrně pro jejich bezpečí padne, ale pokud to pomůže zbavit se té oživené schránky, nebude pociťovat nic jako lítost, až jeho poslední okamžik nastane.

„Severusi! Tak zastav přece!" Volala na něj ředitelka Nebelvírské koleje. Sotva popadala dech, ale nevzdávala se.

Kouzelník byl však již za hranicí a přemístil se.

„Ach chlapče, snad víš, co činíš," pravila do ticha ještě.

Další týdny se daly ohodnotit jediným slovem. Pohodové. Profesor Snape se nevrátil, studenti byli o poznání energičtější, bezstarostní. Což však znamenalo nárůst porušování školního řádu, to vedlo k nelibosti ostatních profesorů. Jinými slovy, studenti jásali, profesorský sbor si uvědomoval, že bez Severuse je to zde více k nevydržení.

Brumbál běsnil, odrazilo se to i na profesionální stránce. Musel totiž zastoupit prázdné místo po Severusovi. Jeho hodiny se začínaly stávat novou hrozbou studentů. Byl krutý, nevrlý a jedním slovem nepříjemný. Všichni ho ale stále považovali za toho milého starce v bláznivých hábitech. Nedařilo se mu navázat kontakt se Severusem, což ho ještě více popudilo. Dokonce i na svého oblíbence, zlatého chlapce, byl při poslední schůzce neurvalý. Harry z toho byl zmatený, když na něj byl nepříjemný jen Snape, bylo to jiné. Nebral to nijak vážně. Ale Brumbál? Najednou jako by prozřel, asi je na něm opravdu něco špatně, když už i jiní kouzelníci, než Snape, na něj z nějakého důvodu pomalu dostávají averzi. Když k tomu připočte i chování Dursleyových. Opravdu by se nad sebou měl zamyslet.

Ronald byl... jak to jen říct? Prostě Ronald. Minerva mu vymazala paměť, takže si na nic ohledně jeho uvěznění nevzpomínal. Cítil, že mu něco v mysli schází, ale řekl si, že to není nic důležitého a proto to zapomněl.

Kdežto Hermiona měla plnou hlavu myšlenek. Byla zvláštně uzavřená do sebe, už ani Ginny nevěděla, jak s ní navázat přímý kontakt a ne jen ten automatický, či duchem nepřítomný. Zahloubaná ve svých myšlenkách nebyla kvůli nikomu jinému, než právě obávaného profesora, bez kterého zjevně Bradavice nejsou tím samým místem. Neustále jí v hlavě rezonovala jeho slova. Tedy nejen jeho slova, i od paní Malfoyové. Byla zmatená! Tak příšerně moc se v sobě nevyznala. Vždy si myslela, že skončí s Ronem. Vždyť do něj byla zamilovaná, pro Merlina! Tak proč se to teď všechno tak zamotává? Najednou se objeví nějaký Snape a všechno jde do kytek. Totiž ne, najednou se neobjevil, byl tady celé ty roky. Může si za to sama, když ho požádala o tu směšnou výpomoc. S obrovskou nelibostí si přiznala, že jí ten netopýr chybí. A s jistým sebezapřením jí v mysli vyvstala i myšlenka, že k němu chová jisté city. Ale to je zcela nepřípustné. I když on ji vlastně taky vyjevil sympatie. Ale ne! Prostě ne!

„Hermiono!" Dloubla loktem do dívčina těla její zrzavá kamarádka.

„Promiň, co jsi říkala?" Vydala ze sebe, když párkrát zamrkala, aby zahnala obrazy mysli ze zorného pole.

„Jen, že s tebou chce mluvit Brumbál," pronesla o poznání tišším hlasem Ginny.

„Ach tak, co mi může chtít?"

„To se ptáš špatné osoby. Mně to řekl Harry ve společenské místnosti s žádostí, jestli ti to nemůžu vyřídit. Měl docela na spěch," pokrčila rameny.

Hermiona jen pokývala hlavou, rozloučila se s mladou nebelvírkou a spěšně se vydala vstříc ředitelně...