Malá výpomoc? (Snamione ff)

33.

„Ach, Severusi, chlapče... Cos to, pro Merlina, zase vymyslel?" Pronesl Brumbál ihned, jak vstoupil do své ředitelny.

Severus se zamračil, ono nestačilo, že se už tak cítil zle, ne, on mu to musel Brumbál ještě více vštípit. Ale věděl, že si nemůže dovolit jakoukoliv nelibost. Pokazil to, opravdu moc. Ale přiznat se nehodlá. Daleko více ho trápila Hermiona. Nyní si to vyčítal. Neměl to dělat. Ublížil jí, mnohem více, než kdykoliv předtím a to si nezasloužila. Věděl, že je špatný člověk, ale že až tak? Nedokázal si však pomoci. Věděl, že nejednal zcela z nesobeckých důvodů a rovněž věděl, že je to špatně. Ale na druhou stranu, dostala ta Nebelvírka, co chtěla. To, že to nebylo podle jejích představ, je vedlejší. Nespecifikovala, jak to má být. Navíc, nic víc, krom polibků, neudělal. Ano, chtěl by a jednou se i pokusil o víc, ale nestalo se. Asi mu začíná pořádně šplouchat na maják, když se zabývá takovými problematikami, jako jsou city a fyzické potěšení s mladou studentkou. U Salazara, co to zase provedl? Nyní si uvědomil, jak snadno se nechal vyřadit ze soustředění na důležité věci. A také, jak moc.

„Nic mi k tomu neřekneš?" Přerušil tok jeho myšlenek znovu starší muž.

„Odpusť, nemám ti k tomu, co říct," řekl pod nově nalezenou rovnováhou mysli.

„Jestli si pan Weasley pustí pusu na špacír, tak letíš rovnou do Azkabanu! Copak ses už úplně pomátl, Severusi?!"

„Tak ať! Už mě nebaví život s tím neustálým pobíháním mezi ním a tebou. Najdi si nového špeha a mě pošli do Azkabanu sám. Beztak tam na mě ještě stále čeká cela," pronesl prost všech emocí v hlase.

„To nemyslíš vážně, že ne? Sám moc dobře víš, jak je tvá role důležitá. A ty to klidně takhle celé zahodíš! A kvůli čemu? Kvůli jedné studentce, pro tvé vlastní potěšení! Morgano, ty to vidíš?!"

„Netvrdím, že jsem pravděpodobně ztratil hlavu, avšak i já mám snad právo na život a ne na tohle," rozhodil rukama do vzduchu na důkaz dramatičnosti.

„Žít můžeš, až pomůžeš Harrymu dostat se k Temnému pánovi a zbaví se ho. Teprve potom si můžeš ztrácet hlavu, jak ty říkáš a třeba si založit rodinu. Do té doby musíš používat mozek a sloužit mezi námi. Nebuď hloupý, Severusi, přece nechceš, abych tě k tomu musel přimět... jinak," podíval se Brumbál přímo do onyxových očí a v těch jeho se nebezpečně zablesklo.

„Tak a dost. Nehodlám se nechat vydírat a už vůbec ne takovým způsobem!"

Zvedl se z křesla, do nějž se předtím posadil, aby dokázal, že se necítí ohrožen a s rozevlátým pláštěm opustil ředitelnu. Dorazil do svých komnat, kde na něj čekala ta, jež chtěl nyní potkat ze všech nejméně. Ve společnosti Narcissy Malfoyové a Minervy.

„Tohle bývaly soukromé komnaty, zdůrazňuji sou-kro-mé. Vypadněte!" Štěkl nakonec.

Všechny tři ženy sebou trhly, avšak neuhnuly ani o píď.

„Chceme jen vysvětlení, Severusi," snažila se o přátelský tón Minerva.

„Tak si ho zjistěte od Weasleyho nebo Brumbála, já nemám čas," jeho ledový hlas nabíral na ještě větším chladu.

„A kam jako máte namířeno?" Zeptala se Hermiona, jež doposud s Narcissou seděla na pohovce s šálkem čaje v rukou.

„Tuším, že jsem svépravná, dospělá osoba a tudíž se Vám nemusím zpovídat, slečno."

„Ale mně ano!" Zdůraznila Minerva.

„Ne, ani tobě. Vyučování dávno skončilo, mám osobní volno."

Narcissa zatím stále v tichosti popíjela čaj, čekala na svou chvíli. Až Severus bude chtít mluvit, bude. Nemá smysl z něj tahat informace nyní, to si však nebelvírky neuvědomují.

Minerva jen vydechla nosem, položila krátce dívce dlaň na rameno a poté se usadila do jednoho z křesel. Severus se proháněl po komnatách jako, na první pohled, smyslů zbavený. Hermiona byla vtažena do rozhovoru s Narcissou.

Najednou Severus vyšel z knihovny, oděn do cestovního pláště a opustil své komnaty, ženy ponechávajíc svému vlastnímu osudu. Narcissa pozdvihla jedno obočí, na víc se nezmohla, neb zrovna upíjela ze svého šálku. Minerva prudce vstala a rozhodila rukama. A Hermiona... Hermiona zůstala zírat na otevřený vchod do komnat.