Malá výpomoc? (Snamione ff)

1.

Vyrušilo ho tiché zaklepání na dveře. Pohledem zabloudil k nástěnným hodinám a zamračil se. Bylo již hrubě po večerce. Nemohl však nic namítat, byly Vánoční svátky, nikdo večerku příliš nedodržoval. Mávl rukou a dveře se tak otevřely. Mezitím vstal a zběžně si uhladil hábit. Zabodl svůj přirozeně ostrý pohled do dívky, která dveřmi prošla a tiše je za sebou zavřela.

„Co zde pohledáváte v tuto noční hodinu, slečno Grangerová?“ protnul klidné ticho svým studeným hlasem.

„Chtěla jsem Vás požádat o pomoc, pane profesore.“ nechávala pohled sklopený k zemi.

Severus přihmouřil oči, zkřížil ruce na hrudi.
„O jaký druh pomoci by se mělo jednat?“

Ticho, jež se kolem nich rozprostřelo bylo velmi napjaté a tíživé. Severus se ke své studentce více přiblížil, aby náhodou nepřeslechl odpověď. Všiml si, že se Hermiona maličko začervenala, nehodlal to však řešit.

„No, vlastně... Jsem si to rozmyslela, tak-“

„Grangerová.“ zavrčel otráveně na znamení, že není úplný hlupák a ona si to očividně nerozmyslela, když tady stále je.

„Potřebovala bych, abyste přes Vánoční svátky hrál mého... Přítele.“ vydechla rychle.

„Co prosím?!“

„Na Vánoce bude přece schůze řádu a já bych potřebovala, abyste se mnou sehrál roli zamilovaného páru.“

„Co z toho budu mít, kromě obvinění z pedofilie?“

Hermiona se pousmála.
„Nikdo vás z toho neobviní, jsem plnoletá. A nebojte se, nebudu po vás chtít před celým řádem nějaké citové projevy. Ale především... Se Harry, Ron a ostatní, kdo do řádu ještě nevstoupili nedozví o vaší druhé profesi, profesore.“ rukou poukázala k jeho levému předloktí. Všimla si, jak se přes Severusovu tvář mihl stín šoku.

„A co z toho budete mít Vy?“ otázal se, jeho hlas byl smířlivý. Hermiona netušila, jestli je to dobře, tušila křik a nesouhlas, ale on jen tak klidně stál a vyrovnaně kladl otázky.

„Když se všechno podaří, bude Ron žárlit a třeba... No, napadlo mě...“ její hlas se pozvolna vytrácel, když ji docházela absurdita celého jejího plánu.

Severus se posměšně zašklebil.
„Takže tohle celé mám podstupovat kvůli panu Weasleymu?“

„No, totiž... Vlastně ne. Kvůli mně.“

Znovu sklopila pohled k zemi. Severus v nestřežené chvíli protočil oči.
„Hmm, takže kvůli svému smrtijedství a vašemu štěstí, dovolte mi podotknout, že to bude klamný dojem štěstí, mám podstoupit jednak tuhle malou hru a pak Vánoce s přehnaně pozitivními kouzelníky. Skvělé, vážně skvělé.“

Hermioně stekla po tváři slza, která následně smáčela tmavý koberec. Otočila se a šla ke dveřím. Zarazil ji. Chytil ji za předloktí.

„Já ale nevyjádřil zda přijímám, či nikoliv, slečno.“

„Stejně to nepřijmete, byla to hloupost. Nejlepší bude, když na to zapomenete.“

„Inu, vaše nabídka je sice dost chabá a stojí na zvláštních předpokladech, že bych se strachoval o to, kdyby náhodou studenti zjistili, že jsem aktivním smrtijedem. Ale stále je to nabídka a já přijímám. Proč se nepobavit na Weasleyho účet. Kdybyste přišla s touto nabídkou, měla byste to ještě snazší, Grangerová.“

Zírala na něj s mírně pootevřenými ústy a nemohla uvěřit tomu, že se to vážně děje.

„Mám vás snad políbit, když tak líbezně otevíráte vaše půvabná ústa?“

Dokonce se k ní provokativně naklonil. Hermioně se zadrhl dech.

„V rámci nácviku by to asi nebyl nejhorší nápad.“ zašeptala a volnou rukou mu vjela do havraních vlasů.

Jestli myslela, že takhle svého profesora zaskočí, nepovedlo se. Zlehka spojil jejich rty. Pustil její předloktí a přitáhl si její drobné tělo k sobě za její pas. Druhou dlaní ji držel za krkem. Jejich polibek se prodloužil více, než předpokládal, ale nestěžoval si. Bylo to již velmi dlouho, co měl možnost někoho políbit. Cítit ten blažený pocit, teplé rty na těch jeho. Jazyk, který se jeho rtů ostražitě dotkl. Žádala svolení a on jí ho dal s podivnou radostí. Nebyl to nijak zvlášť vášnivý polibek, byl spíše seznamovací. Aby oba věděli, co očekávat. Když se po, pro pozorovatele, nekonečně dlouhé době od sebe oddělili, zůstali si nablízku a koukali si do očí.

„Měli bychom na tom ještě zapracovat.“ konstatoval Severus a s drzým úšklebkem si Hermionu přeměřil pohledem.

Jeho pohled se zastavil u její hrudi, která se divoce nadzvedávala. Nasucho polkl a rychle pohledem kmitl zpátky na její oči. Není přece úchyl. Byť si právě značně protiřečí, když jí před několika vteřinami líbal.

„Souhlasím, profesore.“

„Navrhuji oslovení jménem, slečno. Přece jen by to působilo nevěrohodně.“

„Ou.“ splynulo z Hermioniných úst.
„Navrhuji i tykání.“

„Ovšem, to je krok ze strany ženy a já váš návrh přijímám, Hermiono.“

„Můžu s tebou tedy počítat, Severusi?“

Severus se pousmál nad její nejistotou. Dovolil si jí věnovat ještě jeden krátký polibek. Na tvář. Nemohl si nevšimnout jejího začervenání.
„Jistě, má drahá.“

„Zas to nemusíme přehánět.“ zasmála se tiše.

„To si povíme zítra, Hermiono. Měla bys jít spát, zítra tě očekávám. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, Severusi. A děkuji.“

Severus zakroutil hlavou, jen to se za ní zavřely dveře. Čekal ledacos, ale tohle ne. Původně věřil, že se od něj polekaně odtrhne, ne že mu bude oplácet stejnou mincí. Oba však věděli, že to je jen v rámci hry. Nic víc v tom není...