Malá výpomoc? (Snamione ff)

22.

„Hermiono!" zastavil ji mladý chlapec.

Zastavil je slabé slovo, on ji doslova chytil a zatáhl do volného pokoje.

„Co?!" křikla na něj. Nejspíš si ani ona sama neuvědomovala ostrost hlasu.

„Co přesně se mezi tebou a Snapem stalo?" 

„Nic, Harry. Právě, že nic,"

„Nechápu,"

Posadili se. Byli totiž v knihovně, jak zjistil. Hermiona si povzdechla a dala se do vypravování. Řekla mu úplně všechno. Nevyhnula se ani svěřování se ohledně pocitů, které jí v posledních dnech pořádně zmítaly. Harry, jelikož byl vždy slušný muž, ji nepřerušoval. Chápal, že kdyby to neřekla nyní, nejspíš by to neřekla už nikdy. 

„Hermi, já to všechno chápu. Jen podle mě spolu nemluvíte upřímně. Proč se ho prostě nezeptáš na to, co tě zajímá? Tady děláš chybu, prostě to zkoušíš, jestli tě odmítne. A on to samozřejmě udělá, protože je to snazší pro jeho roli ve válce. I slepec by poznal, že se máte rádi. I když mi to stále nejde přes pusu, ale on tě má rád, Hermiono. A nejspíš víc, než je ochoten si přiznat. Myslím si, že se ani nemůže citově vázat, nikdy neví, jestli neodchází naposledy. Popravdě, měli byste s tím něco udělat, protože jak dlouho Vás bude bavit kolem sebe kroužit jako dvě letadla? Co bude, až jednomu dojde palivo?" 

Hermiona neodpověděla, jen zamyšleně hleděla na své dlaně. Harry ji lehce stiskl rameno a zvedl se, aby následně odešel z knihovny na trénink s profesorem. A tak žena osaměla. Samozřejmě, že věděla. Věděla, že má Harry pravdu. Merlin je jí svědkem, že ji tohle přiznání stálo mnoho usílí, protože pravdu by měla mít vždycky žena. Ještě k tomu Hermiona. Hermiona má vždycky pravdu. Harry ne. Sice ji nikdy neposlechl, ale to je vedlejší. Sakra! Odkdy je Harry takový... Takový?! Vždycky si myslela, že na tyhle řeči je tady Remus nebo kdokoliv jiný. Ale Harry? Chlapec nám nějak vyrostl! 

Co to tady plácá? Copak je tak těžké uznat, že má ten střapatý nebelvír pravdu? Řeší tady něco, co vůbec nemusí. Co řešit nepotřebuje. Vyřešit potřebuje úplně něco jiného. To se z ní stala nějaká psychicky labilní kráva? Očividně. Dal jí Severus pokoj právě kvůli tomu? Proč se od ní dál? Vždyť to vypadalo tak nadějně. 

Měla by se probrat, vždyť tady mluví sama se sebou. No, spíš chodí po knihovně a mumlá si pod nosem. Ovšem, podstupovala to celé kvůli Ronovi. Jenže mohla tušit, že se jí společnost profesora natolik zalíbí, že na toho zrzka dočista zapomene? Nemohla. Dobře, možná mohla. Nemohla popřít, že si párkrát na profesora myslela. Ale to bylo přece tak dávno! Dobře, před rokem naposledy měla takové sny. Tak proč? 

Proč to řeší? Neměla by se vydat za nimi a trénovat taky? Možná by potom byla příležitost k tomu si se Severusem promluvit. Ale doopravdy promluvit. Tentokrát mu nedá prostor k tomu, aby mlčel. Nebo ji ignoroval. 

Na druhou stranu si ani jeden z nich nemůže dovolit slabinu. Což by tím nejspíš získali. Asi už tomu začíná rozumět. Severus si drží odstup kvůli války. Jak mohla být tak pitomá? Proč ji to nenapadlo. Nebo ono jí to možná napadlo, ale nepřipouštěla si to. 

Z přemýšlení ji vytrhl hluk. Jako by se někdo rozhodl házet pytel brambor ze schodů. Opatrně vykoukla na chodbu. V ruce nachystanou hůlku, protože nikdo nikdy neví. Vytřeštila oči a naprázdno otevřela ústa.

„Zase vás mám políbit, než vám tam vletí nějaký hmyz?" 

Jeho ledový hlas v ní vyvolal nepříjemné mrazení v zádech. Není divu, když stál kousek za ní a po dlouhé době slyšela tenhle tón.

„Ne, v pořádku. Jen jsem se šla podívat, co se děje. Ale jak vidím, tak se skvěle bavíte. Oba dva." 

„Ano, také si myslím. Pan Potter chtěl vyzkoušet, jaké to je padat ze schodů za menší pomoci,"

„Já se ale neptala, co se stalo."

Severus si ji okamžik zaraženě prohlížel, než ji bezeslova obešel a zamířil k Harrymu, kterého zvedl ze země a vedl ho k východu ze štábu. 

Tentokrát to byla Hermiona, kdo zaraženě hleděl. Nakonec se otočila a trochu uraženě odkráčela do jejich ložnice. Vešla tam a nestačila se divit. Zůstaly tady jen její věci. Neměla daleko k pláči. Ještě ráno tady měl věci jak Severus, tak i Harry. Oba zmizeli, jejich věci též. Ne, že by byla jen citově labilní, ona je i bezmocná. A nejen takhle. Už nějaký čas vnímá, že její magie není tak silná, jako před půl rokem. Netušila, jestli za to může ta podivná kletba, kterou zdánlivě pohltit její štít, ale přesto cítila, že se k ní dostala. Stalo se to na ministerstvu, kde Harryho bezhlavě následovala. Tam, kde zemřel Sirius. Proto o tom nikomu neřekla, dozvěděl by se to Harry. A vyčítal by si to. To nechtěla.