Malá výpomoc? (Snamione ff)

23.

„Děkuji, že jste mě sem vzal. Brumbál mi odmítal i jen říct, kde jsou pohřbení," zašeptal Harry směrem k Severusovi.

Byli v Godrigově dolu. Harry skrytý pod neviditelným pláštěm. Severus byl jeho žádostí zprvu překvapen, ale nakonec ho pochopil. Věděl, že Brumbál tomu klukovi nic neřekl. Přišlo mu to zbytečné. Tohle doteď nepochopil, ten kluk přišel o rodiče a stařec, který ví, kde leží navěčnost, mu to odmítá sdělit, protože to stařec považuje za nedůležité. 

Tohle byla malá vzpoura proti tomu milovanému dědkovi. Navíc, pro Harryho to důležité bylo. A pro Severuse vlastně také. Sice nechtěl mluvit před svým studentem na náhrobní kámen, ale neubránil se tomu alespoň v duchu. Loučil se. Tušil, že je tady za svůj život naposledy. Za několik málo dní se dají věci do pohybu a on nebude mít možnost Lily navštívit. Maximálně až bude mrtev. Potom možná, pokud existuje něco jako posmrtný život. Popravdě, ani si nebyl jistý, jestli by si to přál. Má na mysli ten posmrtný život. Dokázal by se jí vůbec po tom všem podívat do očí? Nejspíš ne. Tolik toho napáchal, tolik zla. A nejen cizím, sobě, ale i jejímu synovi. To, že ho párkrát vezme na nějaký trénink určitě neodčiní všechny ty urážky a křivdy. 

Jestli nějaký takový stav existuje, nejspíš skončí v pekle. Bylo to, jako by ho zaplavil pocit smíření. Samozřejmě, že to věděl už dávno, ale nyní, nad hrobem Potterových, si to uvědomil plně. Nechal kouzlem položit dvě lilie na kamennou desku a dopřál Harrymu aspoň trochu prostoru. Chlapec ho dostihl necelých pět minut poté. Mohli se tedy přemístit.

Na poslední chvíli uhnuli zelenému paprsku, který se proletěl těsně nad jejich hlavami. Jeden pohled jim stačil na to, aby se dali do běhu. Pro Severuse to bylo obtížné, vzhledem k tomu, že musel dávat pozor na Pottera a jeho plášť. Spíš tedy na plášť, protože byl Potter v něm. Nechápal tedy, proč někdo používá smrtící kletbu. Dobře, možná chápal. Někdo ho zkrátka chtěl zbavit života, dokud je bezbranný. Stále to byl přece ten ošklivý, citů prostý, smrtijed. Který vraždí na požádání. Vrah dětí, žen... Celých rodin. Ne, nedivil se tomu. Kdyby něco takového někdo provedl jemu, patrně by se chtěl pomstít také. Za předpokladu, že by měl rodinu, která by za to stála.

Nemohl si pomoci, ale ty dva týdny kompletně převrátily jeho život. Vždyť nikdy nepřemýšlel nad tím, že by měl rodinu. Od té hry, co předváděl s Hermionou, se začal zamýšlet. Nedovedl si představit, že by se dozvěděl, že Hermionu někdo zabil. A ještě k tomu vědět kdo! Zabíjel by taky. Pomstil by její smrt. Měl by uhnout od Pottera, poslat ho pryč a on sám by měl nechat útočníka, aby předvedl, co umí.

„To ať vás ani nenapadne, profesore,“ zasyčel mladší z mužů, nejspíš ho celou dobu pozoroval a všiml si jeho výrazu. Nebo ho zkrátka stačil už trochu poznat.
„Hermiona by mě zabila na místě, zjistit, že jsem vás tady nechal napospas nějakého chlápka,“ dodal mezi nádechy.

Docházely mu síly, to bylo zjevné. A nebyl sám, i Severus už pociťoval známky únavy. Běželi velmi dlouho. Severus chlapce vedl do míst, kde byl kdysi les. Modlil se, aby tam byl i nyní. Přece jen tady nebyl už pěkně dlouho. Zahnuli za roh jednoho z domů. Kdyby mohl, úlevně by vydechl, ale tady se každý kyslík počítal. Nejen, že viděl onen les, ale rovněž fakt, že je minula další dobře mířená kletba.

I mladý pan Potter chytil jakýsi druhý dech z toho, že viděl brzkou spásu. Lehkovážně za běhu ze sebe shodil plášť, nedošlo mu, že to bude komplikace nosit ho v ruce, jelikož si plášť nedávno uzpůsobil tak, aby z něj plášť nepadal. Jinými slovy na něj připevnil pásky, které si potom navlékl na ruce a nohy, vypadal by nejspíš jako strašidlo, udělat to s obyčejným prostěradlem.